Difference between revisions of "Beginners' guide (Česky)"

From ArchWiki
Jump to: navigation, search
({{out of date}}{{translateme}})
(Update of 'Installation' part (translation from english original))
Line 11: Line 11:
 
{{out of date}}{{translateme}}
 
{{out of date}}{{translateme}}
  
==Úvod==
+
===Úvod===
Tento dokument vás provede procesem instalace a základní konfigurace kompletního systému Arch Linux. Je napsán pro aktuální verzi Arch Linuxu 0.8 a i když vám má ukázat, jak získat plně nakonfigurovaný Arch Linux, není možné popsat konfiguraci do posledního detailu. Hlavním účelem je zaměřit se na důležité uživatelské kroky. Pokud vám nebudou stačit informace, které se zde dozvíte, prozkoumejte prosím wiki a fórum.
+
Vítejte. Tento dokument vás provede procesem instalace a konfigurace [[Arch Linux|Arch Linuxu]], jednoduché, lehké distribuce GNU/Linuxu zaměřené na pokročilejší uživatele. Tento průvodce je určen jak novým tak i stávajícím uživatelům.
 +
 
 +
'''Hlavní vlastnosti Arch Linuxu:'''
 +
* [[The Arch Way|Jednoduchý]] návrh a filozofie
 +
* [http://www.archlinux.org/packages/?q= Všechny balíčky] jsou přeložené pro architektury i686 a x86_64
 +
* [[Arch Boot Process|BSD]] spouštěcí skripty s jediným konfiguračním souborem
 +
* [[mkinitcpio]]: Jednoduchý a silný tvůrce initrd obrazů
 +
* [[Pacman]], lehký a výkonný správce balíčků s minimálními nároky
 +
* [[Arch Build System]]: systém pro vytváření balíčků představuje jednoduchý ale mocný nástroj na kompilaci vlastních balíčků ze zdrojových kódů
 +
* [[Arch User Repository]]: nabízí přes 16 tisíc uživatelských skriptů na sestavování balíčků a dává i vám možnost přispět
  
 
'''Upozornění:'''<br>
 
'''Upozornění:'''<br>
Dokument je zamýšlen jako stručný návod k instalaci a zprovoznění funkčního desktopu na Arch Linuxu pro pokročilejší uživatele. Pokud nerozumíte většině zde probíraných témat, projevte iniciativu a problematiku si nejdříve nastudujte. Využijte některý z volně dostupných virtualizačních programů (např. VMware Server) a vyzkoušejte si instalaci nanečisto.
+
Dokument je zamýšlen jako stručný návod k instalaci a zprovoznění funkčního desktopu na Arch Linuxu pro pokročilejší uživatele. Pokud nerozumíte většině zde probíraných témat, projevte iniciativu a problematiku si nejdříve nastudujte. Využijte některý z volně dostupných virtualizačních programů (např. Oracle VirtualBox) a vyzkoušejte si instalaci nanečisto.
  
 
Jestliže zjistíte, že něco důležitého zde chybí nebo nějaký postup nefunguje, zkuste se prosím nejdříve podívat na anglickou předlohu [[Beginners Guide]]. Pokud ani tam nenaleznete to, co hledáte, můžete kontaktovat původního autora na <freigeist [at] elfenbeinturm.cc> (anglicky pokud možno), napsat vzkaz do diskuze k tomuto článku nebo sami celou věc napravit a stránku editovat. Existuje i [http://bbs.archlinux.org/viewtopic.php?t=29055 vlákno] na oficiálním fóru Arch Linuxu, kde můžete vznášet případné otázky nebo návrhy (anglicky).
 
Jestliže zjistíte, že něco důležitého zde chybí nebo nějaký postup nefunguje, zkuste se prosím nejdříve podívat na anglickou předlohu [[Beginners Guide]]. Pokud ani tam nenaleznete to, co hledáte, můžete kontaktovat původního autora na <freigeist [at] elfenbeinturm.cc> (anglicky pokud možno), napsat vzkaz do diskuze k tomuto článku nebo sami celou věc napravit a stránku editovat. Existuje i [http://bbs.archlinux.org/viewtopic.php?t=29055 vlákno] na oficiálním fóru Arch Linuxu, kde můžete vznášet případné otázky nebo návrhy (anglicky).
  
== Stažení Arch Linuxu ==
+
===The Arch Way===
 +
'''''Arch je navržený tak, aby byl co [[The Arch Way |nejjednodušší]].'' '''
 +
"Jednoduchý" v tomto slova smyslu znamená "bez nepotřebných rozšíření, modifikací nebo komplikací". Ve zkratce: elegantní a minimalistický přístup.
  
Jako úplně první krok k nainstalování Arch Linuxu potřebujete stáhnout nejnovější snapshot archovských repozitářů v podobě .iso obrazu. Podívejte se tedy na http://www.archlinux.org/download/ a stáhněte si obraz pro požadovanou architekturu z vašeho nebližšího (oblíbeného) zrcadla nebo ze sítě BitTorrent. Pokud si nejste jisti co přešně stáhnout bude se vám hodit následující přehled:
+
===O tomto průvodci===
 +
[[Main Page|Arch wiki]] je udržována komunitou a je skvělým zdrojem informací a prvním místem, kde byste měli hledat řešení problémů. [[Wikipedia:IRC|IRC]] kanál (irc://irc.freenode.net/#archlinux) a [https://bbs.archlinux.org/ fórum] jsou vám také k dispozici, pokud nemůžete svou odpověď najít jinde. Informace o příkazech, které neznáte najdede v <code>manuálových stránkách</code>. Stránku k příslušnému příkazu zobrazíte zadáním  <code>man ''příkaz''</code> do konzole.
  
Výběr instalačního CD podle architekury:
+
{{Note|Je důležité následovat tohoto průvodce co nejpřesněji, abyste získali správně nainstalovaný a nakonfigurovaný systém, takže ''prosím'' čtěte pečlivě. Doporučujeme nejdřív přečíst celý oddíl, <u>než</u> se pustíte do jednotlivých kroků.}}
* ''i686'' - 32-bitový systém
+
* ''x86_64'' - 64-bitový systém
+
  
Výběr instalačního CD podle typu instalace:
+
Tento průvodce je rozdělen na 4 části:
* ''base'' - obsahuje pouze základní balíčky (150 MB). Z tohoto instalačního média vytvoříte systém, který půjde ovládat pouze z příkazové řádky. Ostatní balíčky musíte doinstalovat z internetu.
+
* ''full'' - obsahuje úplný current [[Oficiální repozitáře (Česky)|repozitář]] (550 MB). Pokud nebudete mít z počítače, na kterém budete provádět instalaci, přistup k internetu, stáhněte si verzi tuto verzi (v názvu .iso obrazu označena jako current).
+
* ''ftp'' - ftp varianta (22 MB) obsahuje pouze komponenty nutné pro spuštění instalátoru. Ftp verze neobsahuje žádné balíčky. Ty se instalují z FTP serveru. Pokud tedy disponujete rychlým LAN připojením do sítě internet, může být pro vás ftp verze zajímavým instalačním řešením.
+
  
 +
*[[#Příprava na instalaci|Část I: Příprava na instalaci]]
 +
*[[#Instalace základního systému|Část II: Instalace základního systému]]
 +
*[[#Po instalaci|Část III: Po instalaci]]
 +
*[[#Extra|Část IV: Extra]]
  
<b>Důležité upozornění:</b><br>
+
==Příprava na instalaci==
Nezapoměnte zkontrolovat oficiální kontrolní md5 součet instalačního CD s kontrolním součtem obrazu, který jste  stáhli z internetu. Vyhnete se tím možným nepříjemným komplikacím. Kontrolní součty naleznete v souboru md5sum.txt. Získáte jej ze stejného zdroje, kde jste stáhli instalační obraz. Kontrolní md5 součet ze staženého ISO obrazu vygenerujete následovně:
+
  
md5sum /cesta/k/Archlinux-i686-0.8-Voodoo.base.iso
+
{{Note|Pokud chcete instalovat na jiný oddíl disku z již existující distribuce GNU/Linuxu nebo z LiveCD, v článku [[Install from Existing Linux|Instalace z existujícího Linuxu]] najdete návod. Následující průvodce předpokládá klasickou instalaci z instalačního média.}}
  
Nyní můžete porovnat vygenerovaný součet s příšlušným součtem ze souboru md5sum.txt. Program md5sum umožňuje i jednoduše porovnat součet oproti souboru md5sum.txt:
+
===Získání instalačního média===
  
md5sum -c /cesta/k/md5sum.txt
+
Oficiální instalační médium můžete stáhnout [http://archlinux.org/download/ odsud].
  
Výstup může vypadat přibližně takto:
+
* Core i Netinstall poskytují pouze nejnutnější balíčky na vytvoření základního systému. ''Základní systém neobsahuje žádné grafické prostředí. Skládá se hlavně z GNU nástrojů (překladač, assembler, linker, knihovny, shell), Linuxového jádra a několika málo speciálních knihoven a modulů.''
 +
* Core obraz umožnuje instalaci z disku CD i z internetu
 +
* Netinstall obraz je menší a neobsahuje žádné balíčky. Celý systém se před instalací stáhne z internetu.
 +
* [[Arch64_FAQ|Arch64 FAQ]] vám může pomoct vybrat si mezi 32-bitovou, 64-bitovu a duální verzí
 +
* Nezapomeňte stáhnout i soubory s kontrolním součtem vybráného ISO obrazu.
  
Archlinux-i686-0.8-Voodoo.base.iso: OK
+
====Kontrola integrity staženého obrazu====
Archlinux-i686-0.8-Voodoo.current.iso: FAILED open or read
+
Archlinux-i686-0.8-Voodoo.ftp.iso: FAILED open or read
+
  
Případných hlášek FAILED open or read si nevšímejte. Pokud se vedle názvu staženého souboru objeví OK, můžete se směle pustit do další instalace. V opačném případě zkuste stáhnout obraz znovu nebo z jiného zdroje. Utilita md5sum existuje i pro Windows. Stáhnete ji na adrese  http://www.etree.org/cgi-bin/counter.cgi/software/md5sum.exe. Stažený .exe soubor nakopírujte do adresáře C:/Windows/system32 a otevřete příkazový řádek. Další práce je ekvivaletní k výše uvedeným příkladům.
+
Příkazem <code>cd</code> vstupte do adresáře, kam jste stáhli vybrané soubory a spusťte <code>sha1sum</code>:
 +
$ sha1sum --check soubor_s_kontrolnimi_soucty.txt iso_obraz_instalacniho_media.iso
 +
Ná výstupu by se mělo objevit "OK" u souboru, který jste si stáhli, ostatní řádky vklidu ignorujte. Pokud se tak nestane, stáhněte si obraz znovu. Kontrola md5 součtu funguje stejně (příkaz md5sum).
  
== Instalace základního systému ==
+
====Instalace přes síť====
  
Kromě následujících informací se můžete podívat do oficiální anglické [http://www.archlinux.org/static/docs/arch-install-guide.html instalační přiručky]  nebo [[Oficiální instalační příručka (Česky)| jejího českého překladu]], kde naleznete další detaily ohledně instalačního procesu Arch Linuxu.
+
Místo vypalování bootovacího média a CD nebo USB disk, můžete také nabootovat .iso obraz přes síť. Tento postup se dá použít, pokud už máte nastavený například server. Více informací je v článku [[Install Arch from network (via PXE)|Instalace Archu přes síť]], potom pokračujte na [[#Bootování instalátoru|Bootování instalátoru]]
  
=== Boot z instalačního CD ===
+
====CD instalátor====
  
Vložte CD s vypáleným obrazem Arch Linuxu do vaší CD mechaniky a restartujte počítač. Možná budete muset v BIOSu vašeho počítače změnit pořadí zařízení, na kterých se má hledat operační systém tak, aby jako první v pořadí byla vaše CD mechanika.
+
Vypalte .iso obraz na CD nebo DVD a přeskočte k odstavci [[#Bootování instalátoru |Bootování instalátoru]]
 +
{{Note| Kvalita optických mechanik, stejně jako CD medií, se liší. Doporučujeme vypalovat obraz nižší rychlostí, 4x nebo 2x. Pokud budete mít při instalaci problémy s médiem, zkuste vypálit disk nejmenší možnou rychlostí.}}
  
Pokud se vám podaří boot z instalačního CD, uvidíte obrazovku zakončenou výzvou boot: Nyní máte 3 možnosti.
+
====USB disk nebo Flash karta====
  
# Stisknout klávesu ENTER. Tímto způsobem spustíte instalační live systém bez jakýchkoliv dalších průtahů.
+
Popis instalace je popsaný v článku [[Install_from_a_USB_flash_drive|Instalace z USB disku]].
# Zadat příkaz ''memtest''. Spustí se program memtest, který slouží k testování operační paměti. Pokud se váš počítač chová zvláštně nebo vám padají aplikace, které ostatním jedou bez problémů, zkuste si otestovat paměť. Nejdříve vám ale doporučuji si něco málo o práci s memtestem přečíst.
+
# Poslední možností je specifické nastavení bootovacích parametrů kernelu live systému. Tuto možnost využijte pokud máte problémy s kernelem v live systému. Stačí napsat arch a za něj seznam parametrů s případnými hodnotami:
+
  
arch <parametry>
+
Uvedený postup funguje pro jakýkoliv typ média, ze kterého dokáže váš BIOS nabootovat, ať už jde o čtečku karet nebo USB port.
  
Existuje několik parametrů, které řeší všechny nejčastější problémy:
+
{{Warning|Tento postup může nenávratně zničit všechna data na vašem médiu. Buďte také velmi opatrní při kopírování ISO obrazu, protože program <code>dd</code> zapíše data poslušně kamkoliv mu řeknete, klidně i na váš stavající pevný disk.}}
* Pokud máte problémy s diskovým řadičem, bootujte s parametrem ide-legacy
+
* Pokud live systém během startu "mrzne", zkuste tyto parametry noapic acpi=off pci=routeirq nosmp
+
Výsledný příkaz může být například:
+
arch ide-legacy noapic acpi=off
+
  
Na konci bootovacího procesu live systému uvidíte uvítací obrazovku, na jejímž konci bude věta:
+
=====Postup na *nixu=====
  
  Hit ENTER to enter the bash shell ...
+
Vložte prázdný flash disk, a zapište .iso do zařízení pomocí programu <code>dd</code>:
 +
  # dd if=archlinux-2010.05-''{core|netinstall}''-''{i686|x86_64|dual}''.iso of=/dev/sd''x''
 +
kde <code>if=</code> je cesta k .iso obrazu a <code>of=</code> je vaše flash zařízení. Ujistěte se, že zadáváte {{Filename|/dev/sd'''x'''}} nikoliv {{Filename|/dev/sd'''x1'''}}. Flash paměť musí mít také dostatečnou kapacitu, aby se na ní obraz vešel.
  
Stiskněte ENTER.
+
Pro ověření, že obraz byl úspěšně zapsán si poznamenejte čísla bloků ''read in'' a ''written out''. Potom proveďte následující kontrolu:
 +
$ dd if=/dev/sd''x'' count=''pocet_zaznamu'' status=noxfer | md5sum
 +
Vrácený md5 hash by měl být stejný jako kontrolní md5 součet staženého média. Typicky může příkaz vypadat takto:
  
===Změna rozložení klávesnice===
+
{{Command|<nowiki>[sudo] dd if=archlinux-2010.05-core-i686.iso of=/dev/sdc #Zapíše .iso na disk</nowiki>|<nowiki> 744973+0 records in
Pokud preferujete jiné než US rozložení, zadejte příkaz.
+
  744973+0 records out
  km
+
381426176 bytes (381 MB) copied, 106.611 s, 3.6 MB/s
Když si vyberete požadované rozložení, čeká vás ještě výběr fontu, který bude použit v konzoli. Mějte prosím na paměti, že výběrem špatného fontu se nemusí korektně zobrazovat znaky s diakritikou. Pokud nevíte co udělat, nedělejte nic. Tento krok můžete s čistým svědomím přeskočit. Jako výchozí bezpečné hodnoty můžete použít US.map.gz a font default8x16.psfu.gz (tento tip je adresován všem, kterým se podařilo si klávesnici a font totálně rozhodit pomocí km).
+
</nowiki>}}
  
===Spuštění instalace===
+
{{Command|<nowiki>[sudo] dd if=/dev/sdc count=744973 status=noxfer | md5sum #Ověří integritu</nowiki>| 4850d533ddd343b80507543536258229  -
Zadejte příkaz:
+
744973+0 records in
  /arch/setup
+
  744973+0 records out}}
  
====Výběr instalačního zdroje====
+
Pokračujte v části [[#Bootování instalátoru | Bootování instalátoru]]
Ihned po potvrzení "grafické" uvítací obrazovky se instalační program zeptá na instalační zdroj. Vyberte "CD-ROM or OTHER SOURCE" pokud máte verzi full nebo base. Volbu FTP využijte pokud jste stáhli ftp verzi instalačního CD.
+
  
====Příprava pevného disku====
+
=====Postup z Microsoft Windows=====
Dále zvolte možnost "Prepare Hard Drive". Dávejte si pozor na volbu "Auto-Prepare". Tato volba použije pro Arch Linux celý disk (pokud jich máte více, instalátor vám dá vybrat). Pokud nechcete smazat celý váš disk zvolte volbu "2. Partition Hard Drives", vyberte pevný disk (/dev/sdx) a vytvořte diskové oddíly. Arch používá libATA. To znamená, že všechny disky jsou značeny jako sdx. U staré verze rozhraní byly obyčejné IDE disky označovaný hdx.
+
  
Následující příklad předpokládá, že disponujete prázdným diskem a chcete vytvořit oddíl pro /, oddíl pro /home a oddíl pro swap. Instalátor používá k rozdělení disků konzolovou aplikaci cfdisk. Začněme tedy vytvořením prvního oddílu. Zvolte New -> Primary a velikost nového oddílu (něco mezi 6 - 8 GB je rozumná volba). Zadejte velikost oddílu (v MB) a zvolte, aby byl vytvořen na začátku volného místa (beginning). Vyberte nově vytvořený oddíl a označte jej jako "Bootable". Nyní bude možné z tohoto oddílu zavést systém. Přidejte stejným způsobem další oddíl pro domovské adresáře, ale tento oddíl neoznačujte jako "Bootable". "Bootable" může být jen jeden oddíl. Velikost tohoto oddílu závisí na vašich požadavcích. Budou v něm uloženy dokumenty, hudba, videa atd. Přizpůsobte tomu i velikost oddílu. Nakonec vytvořte poslední oddíl. Zvolte velikost mezi 512 MB - 1 GB a změňte typ na 82 (Linux swap / Solaris).
+
Stáhněte Disk Image z https://launchpad.net/win32-image-writer/+download. Vložte flash disk. Spustťe Disk Imager a vyberte obraz disku (Disk Imager akceptuje pouze *.IMG soubory, takže musíte v dialogu pro Otevření vybrat "*.iso", abyste viděli obraz Arch Linuxu). Vyberte flash disk a klikněte na "Write".
  
Na hlavní obrazovce cfdisku byste měli vidět rozdělení disku podobné tomuto (pokud jste předtím neměli žádné oddíly, jinak jich tam může být více):
+
Existují i jiné způsoby, jak [[Install_from_a_USB_flash_drive#On_Windows|zapsat bootovatelný ISO obraz na USB disk]]. Pokud máte problémy s neustálým odpojováním USB disku, zkuste jiný USB port nebo kabel.
  
Name    Flags  Part Type  FS Type        [Label]         Size (MB)
+
Pokračujte v části [[#Bootování instalátoru | Bootování instalátoru]]
-------------------------------------------------------------------------
+
sda1    Boot  Primary    Linux                          (4096 - 8192)
+
sda2          Primary    Linux                          (> 100)
+
sda3          Primary    Linux swap / Solaris            (512 - 1024)
+
  
Zvolte možnost Write a potvrďte ji slovíčkem yes. Write provede přerozdělění disku. Dále zvolte Quit a
+
===Bootování instalátoru===
vyberte Done.
+
{{Tip|Pro základní instalaci je potřeba alespoň 64MB operační paměti.}}
  
Problematika rozdělování disků a adresářové struktury v linuxovém systému není těžká, ale její bližší objasnění překračuje rámec tohoto článku. Odkazy níže by vám mohly pomoci se odrazit, jestliže vůbec nevíte o čem je řeč.
+
{{Tip|Během procesu se může automaticky vypnout obrazovka. Pokud se tak stane, stačí stisknout klávesu Alt.}}
  
[http://cs.wikipedia.org/wiki/Logick%C3%A9_d%C4%9Blen%C3%AD_disk%C5%AF Dělění disků]<br>
+
====Bootování z média====
[http://cs.wikibooks.org/wiki/Linux:Adres%C3%A1%C5%99ov%C3%A1_struktura Adresářová struktura]<br>
+
Vložtce CD nebo flash médium, které jste si připravili a nabootujte z něj. Možná budete muset změnit pořadí bootovacích zařízení v BIOSU, nebo stiskem klávesy (obvykle DEL, F1, F2, F11 nebo F12) během BIOS POST (Power On Self-Test).
[http://www.linuxexpres.cz/praxe/diskoteka-v-systemu Diskotéka v systému]
+
 
 +
'''Hlavní menu:''' V tento okamžik už byste měli vidět hlavní menu. Vyberte preferovanou volbu pomocí šipek, potvrďte ENTERem. Menu se může na různých ISO obrazech trochu lišit.
 +
 
 +
{{Note|Uživatelé, kteří by chtěli instalovat Arch Linux vzdáleně přes SSH by v tento okamžik měli provést pár uprav, aby bylo možné se k instalátoru vzdáleně připojit. Podívejte se do článku [[Install from SSH|Instalace přes SSH]].}}
 +
 
 +
====Start operačního systému====
 +
Systém se nyní načte a zobrazí přihlašovací obrazovku. Přihlašte se jako "root" (bez uvozovek).
 +
 
 +
Pokud používaté grafickou kartu Intel, obrazovka může během bootovaní několikrát zablikat. Jde pravděpodobně o problém s Kernel Mode Settings. Možný způsob jak problém obejít, je restartovat a v menu GRUBu stisknout <Tab> pro možnost editace voleb jádra. Na konec řádky "kernel" napište mezeru a přidejte:
 +
i915.modeset=0
 +
Případně:
 +
video=SVIDEO-1:d
 +
To by mělo vypnout KMS.
 +
 
 +
Když dokončíte všechny změny v GRUBu, stiskněte "Enter" a systém nabootuje s novým nastavením.
 +
 
 +
Více informací najdete v článku o grafikách [[Intel|Intel]].
 +
 
 +
====Změna rozložení kláves====
 +
Pokud máte jiné rozložení než US, můžete interaktivně zvolit rozložení kláves a použitý font příkazem:
 +
# km
 +
nebo použít příkaz loadkeys
 +
# loadkeys ''cs''
 +
 
 +
====Dokumentace====
 +
Oficiální instalační průvodce je nyní pohodlně dostupný i na instalačním disku. Pro otevření přepněte na tty2 (virtuální konzola 2) pomocí <ALT>+F2, přihlašte se jako "root" a programem <code>/usr/bin/less</code> zobrazte průvodce:
 +
# less /usr/share/aif/docs/official_installation_guide_en
 +
<code>less</code> vám umožní procházet průvodce po stránkách.
 +
 
 +
Přepněte se zpět na tty1 pomocí <ALT>+F1 a pokračujte v instalačním procesu. (Na tty2 se můžete vrátit kdykoliv během instalace, když se budete potřebovat podívat do dokumentace.)
 +
 
 +
{{tip|Oficiální průvodce popisuje pouze instalaci a konfiguraci základního systému. Doporučujeme, abyste se po instalaci systému vrátili sem na wiki a pokračovali podle post-instalačního průvodce..}}
 +
 
 +
==Instalace základního systému==
 +
{{Note|Pro urychlení instalace můžete stáhnout balíčky pomocí [[Powerpill]], viz [[Using Powerpill with AIF]].}}
 +
 
 +
Jako root spusťte z tty1 instalátor:
 +
# /arch/setup
 +
Nyní byste měli vidět Arch Linux Installation Framework (AIF).
 +
 
 +
===Instalační zdroj===
 +
Po uvítací obrazovce budete dotázáni na vybráni instalačního zdroje. Vyberte příslušny zdroj pro instalátor, který používate. Pokud máte Netinstall obraz, můžete zjistit relativní rychlost a stav aktualizace zrcadel zdrojových repozitářů [https://www.archlinux.de/?page=MirrorStatus zde].
 +
 
 +
* Pokud používáte CORE obraz a chcete použit balíčky z CD, vyberte jako zdrom CD-ROM
 +
* Pokud používáte Netinstall obraz, vyberte NET a podívejte se do následující sekce [[#Konfigurace sítě (Netinstall)|Konfigurace sítě]]).
 +
 
 +
====Konfigurace sítě (Netinstall)====
 +
Nyní budete dotázáni, jestli chcete načíst ovladač síťové kary ručně. Udev je celkem spolehlivý v načítání požadovaných modulů, takže lze předpokládat, že už to udělal za vás. Na další obrazovce vyberte ''Setup Network''.
 +
 
 +
Nyní se vám zobrazí dostupná síťová rozhraní. Pokud je zobrazeno rozhraní a HWaddr ('''H'''ard'''W'''are '''addr'''ess), byl modul pro vaši síťovou kartu již načten. Pokud vaše rozhraní není v seznamu, můžete načíst modul z instalátoru, nebo ručně z jiné virtuální konzole. Pro pokračování vyberte své síťové rozhraní.
 +
 
 +
Instalátor se vás zeptá, jestli chcete použít DHCP. Pokud dáte Ano, spustí se '''dhcpcd''', který se pokusí najít bránu a zažádá o IP adresu. Dejte Ne, pokud chcete ručně zadat statickou adresu, síťovou masku, broadcast, DNS brány, HTTP a FTP proxy. Následně se vrátite do menu pro konfiguraci sítě.
 +
 
 +
Vyberte ''Choose Mirror'' (Vybrat zrcadlo) a vyberte FTP nebo HTTP zrcadlo, které chcete použít. Potom se vraťte do hlavního menu.
 +
 
 +
{{Note|Server archlinux.org je zpomalený na 50KB/s}}
 +
 
 +
=====Rychlý návod pro (A)DSL připojení=====
 +
(Pokud máte modem nebo router od vašeho ISP)
 +
 
 +
Přepněte se na jinou virtuální konzoli (<Alt> + F2), přihlašte se jako root a spustťe
 +
 
 +
# pppoe-setup
 +
Pokud je vše dobře nastavené, můžete se připojit ke svému ISP příkazem
 +
# pppoe-start
 +
 
 +
Vratťe se do první virtuální konzole (<ALT>+F1) a pokračujte částí [[#Nastavení hodin|Nastavení hodin]]
 +
 
 +
=====Rychlý návod na bezdrátové připojení=====
 +
(Pokud potřebujete při instalaci bezdrátové připojení)
 +
 
 +
Ovladače pro bezdrátová zařízení jsou k dispozici na instalačním médiu. Důležité je vědět přesně jaký bezdrátový adaptér máte ve svém počítači. Následující kroky nastaví vaše bezdrátové připojení jenom v rámci instalátoru. Síť je pak nutné znovu nastavit z nainstalovaného systému.
 +
 
 +
Pokud není při instalaci potřeba bezdrátové připojení, můžete následující kroky provést kdykoliv později.
 +
 
 +
{{Note|Následující příklad používá jako bezdrátové rozhraní wlan0 a 'linksys' jako ESSID sítě, ke které se připojujeme. Nezapomeňte je změnit aby odpovídali vaší situaci.}}
 +
 
 +
Základní postup:
 +
* Přepněte se na volnou virtuálni konzoli, například <ALT>+F3
 +
* Přihlašte se jako root
 +
* (Volitelně) Najděte bezdrátové rozhraní
 +
# lspci | grep -i net
 +
* Pomocí <code>/usr/sbin/iwconfig</code> se ujistěte, že udev načetl ovladač, a že ovladač vytvořil použitelné bezdrátové síťové rozhraní:
 +
 
 +
{{Command|iwconfig|<nowiki> lo no wireless extensions.
 +
eth0 no wireless extensions.
 +
wlan0    unassociated  ESSID:""
 +
          Mode:Managed  Channel=0  Access Point: Not-Associated
 +
          Bit Rate:0 kb/s  Tx-Power=20 dBm  Sensitivity=8/0
 +
          Retry limit:7  RTS thr:off  Fragment thr:off
 +
          Power Management:off
 +
          Link Quality:0  Signal level:0  Noise level:0
 +
          Rx invalid nwid:0  Rx invalid crypt:0  Rx invalid frag:0
 +
          Tx excessive retries:0  Invalid misc:0  Missed beacon:0
 +
</nowiki>|prompt=#}}
 +
<code>wlan0</code> je v tomto případě naše dostupné bezdrátové síťové rozhraní.
 +
 
 +
{{Note|Pokud nevidíte podobný výstup, pak ovladač vašeho bezdrátového adaptéru nebyl načten. V takovém případě, musíte načíst ovladač sami. V článku [[Wireless Setup]] najdete detailnější informace.}}
 +
 
 +
* Zapněte bezdrátové rozhraní příkazem <code>/sbin/ifconfig <interface> up</code>.
 +
# ifconfig wlan0 up
 +
 
 +
Některé speciální bezdrátové adaptéry mohou kromě kromě ovladačů vyžadovat ještě firmware. Pokud váš adaptér vyžaduje firmware, při zapnutí rozhraní nejspíš dostanete podobnou hlášku:
 +
 
 +
{{Command|ifconfig wlan0 up|SIOCSIFFLAGS: No such file or directory|prompt=#}}
 +
 
 +
Pokud si nejste jistí, přikazem <code>/usr/bin/dmesg</code> zobrazíte jaderný log a v něm můžete zkusit najít žádost zařízení o záslání firmwaru jádrem. Příklad níže zobrazuje žádost adaptéru Intel:
 +
 
 +
{{Command|<nowiki>dmesg | grep firmware</nowiki>|firmware: requesting iwlwifi-5000-1.ucode}}
 +
 
 +
Pokud neuvidíte žádný výstup, váš bezdrátový adaptér nejspíš firmware nevyžaduje.
 +
 
 +
{{Note | '''Firmware pro bezdrátové adaptéry je předinstalovaný v /lib/firmware, ''ale je potřeba ho ručně přidat do instalovaného systému, jinak po restartu nebudete mít k dispozici bezdrátovou síť!'' Výběr a instalace balíčků bude popsána později. Ujistěte se, že při výběru nezapomenete na instalaci ovladačů a firmware! Informace o požadavcích různých bezdrátových čipů najdete v článku [[Wireless Setup]]. Toto je velmi častá chyba.'''}}
 +
 
 +
* Pokud nevíte ESSID, pomocí <code>/sbin/iwlist <interface> scan</code> získáte výpis sítí v dosahu
 +
# iwlist wlan0 scan
 +
<nowiki></nowiki>
 +
 +
* Při použití WPA:
 +
 
 +
WPA šifrování vyžaduje, aby klíč byl zašifrovaný a uložený v souboru společně s ESSID a mohl být později použít pro připojení programem <code>wpa_supplicant</code>. Je tedy potřeba udělat pár kroků navíc:
 +
 
 +
Pro zjednodušení jen přejmenujte výchozí wpa_supplicant.conf:
 +
# mv /etc/wpa_supplicant.conf /etc/wpa_supplicant.conf.original
 +
 
 +
Použitím <code>wpa_passphrase</code> zadejte jméno vaší bezdrátové sítě a WPA klíč. wpa_passphrace je zašifrovány a uloží do /etc/wpa_supplicant.conf
 +
 
 +
Následující příklad zašifruje klíč 'moje_tajne_heslo' od sítě 'linksys', vytvoří nový konfigurační soubor (<file>/etc/wpa_supplicant.conf<-file>), a následně do něj zapíše zašifrovaná data:
 +
# wpa_passphrase linksys "moje_tajne_heslo" > /etc/wpa_supplicant.conf
 +
 
 +
V článku [[WPA Supplicant]] najdete více informací.
 +
 
 +
{{Note|/etc/wpa_supplicant.conf je uložený v textové podobně. To sice není nebezpěčné v instalátoru, ale po rebootování do nainstalovaného systému, představuje volně přístupné heslo do WPA sítě bezpečnostní riziko. Nezapomeňte tedy změnit přístupová práva souboru /etc/wpa_supplicant.conf (<tt>chmod 0600 /etc/wpa_supplicant.conf</tt> - pro čtení jen pro roota).}}
 +
 
 +
* Nyní se připojte k bezdrátové síti, kterou chcete použít. V závislosti na použitém šifrování (žádné, WEP nebo WPA) se postupy liší. Potřebujete také znát jméno vybrané bezdrátově sítě (ESSID).
 +
 
 +
{| border="1"
 +
! Šifrování || Příkaz
 +
|-
 +
| žádné šifrování || <code>iwconfig wlan0 essid "linksys"</code>
 +
|-
 +
| WEP w/ Hex Key || <code>iwconfig wlan0 essid "linksys" key "0241baf34c"</code>
 +
|-
 +
| WEP w/ ASCII passphrase || <code>iwconfig wlan0 essid "linksys" key "s:pass1"</code>
 +
|-
 +
| WPA || <code>wpa_supplicant -B -Dwext -i wlan0 -c /etc/wpa_supplicant.conf</code>
 +
|}
 +
 
 +
{{Note | Síťové připojování k síti můžete později zautomatizovat pomocí síťových démonů, například [[netcfg]], [[wicd]].}}
 +
 
 +
* Po připojení počkejte pár vteřin a pak ověřte, že jste se úspěšně připojili k přístupovému bodu:
 +
# iwconfig wlan0
 +
Výstup by měl indikovat bezdrátovou síť, ke které jste připojení
 +
* Požádejte o IP adresu programem <code>/sbin/dhcpcd <interface> </code>:
 +
# dhcpcd wlan0
 +
* Nakonec se přesvědčte, že systém dokáže překládat doménová jména, <code>/bin/ping</code>:
 +
# ping -c 3 www.google.com
 +
 
 +
Nyní byste měli už mít funkční síťové připojení. Pro řešení problémů se podívejte na stránku [[Wireless Setup]].
 +
 
 +
Vraťte se na tty1 (<ALT>+F1) a pokračujte částí [[#Nastavení hodin|Nastavení hodin]]
 +
 
 +
===Nastavení hodin===
 +
<!--This is bad advice. Linux won't deal with DST when using localtime. Windows can be forced to use UTC and it works fine - why make linux use a half-working localtime implementation? This ends up surprising people when DST doesn't work and they post on the forums.-->
 +
* UTC - Vyberte UTC, pouze pokud na počítači provozujete <tt>UNIX</tt>ové operační systémy.
 +
* localtime - Vyberte local, pokud používáte i Microsoft Windows.
 +
 
 +
{{Note|Přepínaná letního a zimního času funguje při použití localtime špatně (nebo vůbec). Lepší je donutit Windows, aby ukládaly čas ve formátu UTC a používat UTC i v Linuxu}}
 +
 
 +
===Příprava pevného disku===
 +
 
 +
{{Warning|Rozdělování pevného disku může zničit vaše data. Nezapomeňte si zazálohovat důležité soubory.}}
 +
 
 +
{{Note|Rozdělování můžete udělat ještě před zahájením instalace Archu, například pomocí nástroje [http://gparted.sourceforge.net/download.php GParted]. Pokud jste rozdělení oddílů disku provedli před instalací, můžete přejít k části [[#Nastavení přípojných bodů|Nastavení připojených bodů]]}}
 +
 
 +
Ověřte stávající rozložení disku pomocí <code>/sbin/fdisk</code> s přepínačem <code>-l</code> (málé L).
 +
 
 +
Přepněte na jinou virtuální konzoli (<ALT>+F3) a zadejte:
 +
# fdisk -l
 +
Zapište si disky a partition, které chcete použít pro instalaci Archu.
 +
 
 +
Přepněte se zpět do instalátoru (<ALT>+F1).
 +
 
 +
Vstupte do menu &quot;Prepare Hard Drive&quot; (Připravit pevný disk), a následně máte na výběr z několika možností, jak rozdělit pevný disk:
 +
* Auto-Prepare (automatická příprava, VYMAŽE CELÝ DISK)
 +
Automatická příprava rozděli disk na následující oddíly:
 +
 
 +
# ext2 /boot partition, výchozí velikost 32MB. ''Budete dotázáni na změnu velikosti podle potřeby.''
 +
#  swap partition, výchozí velikost 256MB. ''Budete dotázáni na změnu velikosti podle potřeby.''
 +
# Oddělené / a /home oddíly, (velikosti lze také specifikovat). Dostupné souborové systému zahrhnují ext2, ext3, ext4, reiserfs, xfs a jfs. Pokud použijete automatickou přípravu oddílu, měly by /home a / používat stejný souborový systém.
 +
 
 +
Automatická příprava disku smaže kompletně celý vybraný disk. Přečtěte si velmi pečlivě <font color="red">varování</font>, které se zobrazí v instalátoru a ujistěte se, že jste vybrali správné zařízení, které chcete naformátovat.
 +
 
 +
* Volba 2: Manually Partition Hard Drives (ručně nastavit oddíly )- doporučené.
 +
 
 +
Tato možnost vám umožní vytvořit si rozložení oddílů přesně podle vašich potřeb.
 +
 
 +
* Volba 3: Manually Configure block devices, filesystems and mountpoints (ručně nakonfigurovat bloková zařízení, souborové systémy a přípojné body)
 +
Pokud vyberete tuto možnost, systém zobrazí, které souborové systémy a přípojené body našel na disku a zeptá se, jestli je chcete použít. Pokud zvolíte Ano, dostanete na výběr způsob identifikace disků pomocí dev, label nebo uuid.
 +
 
 +
* Volba 4: Vrácení posledních změn
 +
 
 +
''V tomto bodě mohou pokročilejší uživatele Linuxu, kteří jsou dobře obeznámení s rozdělováním disku skočit na část '''[[#Výběr balíčků|Výběr balíčků]]''' níže.''
 +
 
 +
{{Note|Pokud instalujete systém na USB flash disk, podívejte se do "[[Installing Arch Linux on a USB key]]".}}
 +
 
 +
====Rozdělování disku====
 +
 
 +
=====Informace o oddílech=====
 +
 
 +
Rozdělením pevného disku definujete přesné oblasti (oddíly) na pevném disku, které se budou jevit a chovat jako samostatné disky, na kterých bude vytvořen souborový systém.
 +
*Existují tři typy oddílů
 +
#Primary (Primarní)
 +
#Extended (Rozšířený)
 +
#Logical (Logický)
 +
'''Primární''' oddíly jsou základní, bootovatelné oddíly, ale pevné disky mají limit na maximálně čtyři primární oddíly na disk. Pokud vaše rozdělení požaduje víc jak 4 oddíly, musíte použít '''rozšířenou''' partition, která může obsahovat další '''logické''' oddíly.
 +
 
 +
Rozšířené oddíly nejsou samy o sobě použitelné, jsou to jen &quot;kontejnery&quot; pro další logické oddíly. Jestliže je to potřeba, může disk obsahovat jednu rozšířenou partition rozdělenou na vícero logických oddílů.
 +
 
 +
Když rozdělujete disk, vytvořené logické oddíly budou pojmenované sda1, sda2 a sda3. Když přidáte rozšířenou partition, bude označena sda4 a následující logické oddíly, které bude obsahovat budou označené sda5, sda6 atd.
 +
 
 +
=====Swapovací oddíl=====
 +
Swapovací oddíl je místo na pevném disku, označovaný též jako virtuální paměť. Jádro tento oddíl využívá na odkládání dat, která se nevejdou do fyzické paměti.
 +
 
 +
Historicky, swapovací oddíl by měl být 2x větší než fyzická paměť. Postupem času, jak se dostupná kapacita paměti zvětšovala, toto pravidlo přestávalo platit. Na strojích do 512MB RAM je toto pravidlo dostačující. Na počítačích s více jak 1024MB není swap téměř potřeba. Pokud byste později došli k závěru, že jej přeci jen potřebujete, je možné vytvořit i [[HOW TO: Create swap file|swapovací soubor]] přímo na nějakém oddílu. V následujícím příkladu použijeme 1GB swapovací oddíl.
 +
{{Note|Pokud používáte uspávání na disk (hibernaci), velikost swapovacího oddílu musí být stejná nebo větší než kapacita fyzické paměti. Někteří uživatelé Archu doporučují dělat swap o 10-15% větší, než je fyzická paměť, a to kvůli možnosti výskytu špatných sektorů na disku.}}
 +
 
 +
=====Rozložení oddílů=====
 +
Rozložení oddílů záleží na individuálních preferencích. Pokud chcete používat dual boot Arch Linuxu a Windows, podívejte se do článku [[Windows and Arch Dual Boot]].
 +
 
 +
Možné adresáře, které lze rozdělit na jednotlivé diskové oddíly:
 +
 
 +
'''/'''    (kořenový adresář) ''Kořenový adresář je primární filesystém na který se dají připojovat další souborové systémy. Všechny soubory a adresáře se nachází v v podadresářích toho adresáře, i když jsou uložené na jiných fyzických zařízeních. Kořenový souborový systém musí obsahovat soubory potřebné pro bootování, obnovu nebo opravu systému a proto jsou některé adresáře pod / nevhodné pro uložení na samostatných oddílech. (vizte varování níže).''
 +
 
 +
'''/boot''' ''Tento adresář obsahuje jádro, ramdisk a konfiguraci zavaděče. /boot je klíčový pro bootování, ale je možné ho uložit i na samostanou partition (například pokud chcete na '''/''' používat souborový systém, za kterého neumí zavaděč bootovat).''
 +
 
 +
'''/home''' ''Obsahuje adresáře jednotlivých uživatelů s jejich konfiguracemi a osobními daty.''
 +
 
 +
'''/usr'''  ''Zatímco root je prímární souborový systém, /usr je sekundární hierarchie pro data všech uživatelů systému. /usr obsahuje sdílená data, přístupná jen pro čtení. To znamená, že /usr by měl být sdílitelný i mezi různými počítači a nemělo by se do něj zapisovat, s výjimkou aktualizace systému.''
 +
 
 +
'''/tmp'''  ''Adresář, do které si programy mohou odkládat dočasná data, jako třeba .lock soubory. Obsah tohoto adresáře se zpravidla vymazává při každém startu systému, a programy by s tím měly počítat. Pokud máte přebytek operační paměti, můžete /tmp adresář přesunout do operační paměti pomocí [[Fstab#tmpfs|tmpfs]]''
 +
 
 +
'''/var''' ''Obsahuje různá (''var''iable) data, administrativní data a data pro logování, cache pacmanu, strom ABS atd. /var existuje, aby bylo možné připojit /usr jen pro čtení. Všechno, co se dříve zapisovalo do /usr se nyní musí ukládat do /var.''
 +
{{Warning | Další adresáře, kromě /boot, nutné pro bootování jsou : ''''''/bin', '/etc', '/lib', a '/sbin'. Proto musí být všechny na stejném oddílu jako /.'''''}}
 +
'''''Existuje několik výhod spojených s používáním oddělených partition''''':
 +
 
 +
* Bezpečnost: Každý souborový systém může být nastaven v /etc/fstab jako 'nosuid', 'nodev', 'noexec', 'readonly', atd.
 +
* Stabilita: Uživatel, nebo špatně fungující program můžou zcela zaplnit oddíl daty. Kritické programy, které jsou uložené na jiném oddílu nebudou tímto problémem ovlivněny.
 +
* Rychlost: Souborový systém, na který je často zapisováno se stáva fragmentovaným (efektivní metodou jak zajistit, aby nedocházelo k nadměrné fragmentaci je zajistit, aby filesystém nebyl nikdy zcela zaplněn). Oddělené partition zůstavají neovlivněné a každou je možné defragmentovat zvlášt podle potřeby.
 +
* Integrita: Pokud dojde k poškození jednoho z filesystému, ostatní systémy zůstanou nedotčené.
 +
* Všestrannost: Sdílení dat mezi vícero systémy je jednodušší při použití oddělených partition. Také lze zvolit souborový systém nejvhodnější pro data a použití konkrétních oddílů.
 +
V tomto příkladu použijeme oddělené partition pro /, /var, /home a swapovací oddíl.
 +
 
 +
{{Note | /var obsahuje mnoho malých souborů. Toto je důležité vzít v potaz při volbě souborového systému pro tento oddíl.}}
 +
 
 +
=====Jak velká by měla být partition?=====
 +
Na tuto otázku neexistuje univerzální odpověď. Můžete jednoduše vytvořit '''jeden oddíl pro root a jeden oddíl pro swap nebo jen jeden kořenový oddíl bez swapu''', nebo vycházet z příkladu v tomto průvodci:
 +
* Kořenový oddíl (/) v tomto příkladu obsahuje i adresář /usr, který se časem rozrůstá v závislosti na nainstalovaném software. 15-20 GB by mělo většině uživatelů stačit.
 +
 
 +
* /var bude obsahovat mimo jiné strom [[ABS]] a cache pacmana. Kešování balíčků je užitečné - máte tak možnost downgradovat balíčky, pokud je to potřeba. /var má tendenci narůstat, cache pacmana se za poměrně krátkou dobu může významně zvětšit, ale v případě potřeby je možné ji bezpěčně vyčistit. Pokud používáte SSD disk, zvažte vytvoření /var oddílu na pevném disku a nechte na SSD pouze / a /home, abyste předešli mnoha zbytečným zápisům na SSD. 8-12GB by na desktopovém systému mělo být pro /var dostatečné. Záleží, kolik software chcete nainstalovat. Servery by měly mít oddíl s /var větší.
 +
 
 +
* /home je typicky místo, kde jsou uložena veškerá uživatelská data - multimédia, dokumenty, stažené soubory atd. Na desktopových systémech, je /home zpravidla největším oddílem. Pokud se rozhodnete přeinstalovat Arch Linux, data ve vašem /home zůstanou nedotčena (pokud se rozhodnete mít /home na samostatném oddílu).
 +
 
 +
* Dodatečných 25% místa přidaného ke každému filesystému zajístí ochranu před neočekávaných problémy a poslouží i jako prevence před fragmentací.
 +
'''''Podle tohoto příkladu by disk měl být rozdělen na ~15GB root (/), ~10GB /var, 1GB swap a na zbytku volného místa /home.'''''
 +
 
 +
=====Vytváření oddílů s cfdisk=====
 +
Začněte vytvořením primarního oddílu, který bude obsahovat '''root''', (/).
 +
 
 +
Vyberte '''N'''ew (Nový) -> Primary (Primární) a zadejte požadovanou velikost kořenového oddílu. Umístěte oddíl na začátek disku.
 +
 
 +
Také zvolte '''T'''ype (Typ) oddílu jako '83 Linux'. Vytvořeny / oddíl by se měl objevit jako sda1.
 +
 
 +
Nyní vytvořte primární oddíl pro /var, jako typ zadejte 83 Linux. Vytvořený /var oddíl bude ozančený sda2.
 +
 
 +
Jako další vytvořte oddíl pro swap. Zadejte příslušnou velikost a jako typ nastavte 82 (Linux swap / Solaris). Oddíl se bude jmenovat sda3.
 +
 
 +
Jako poslední vytvořte oddíl pro adresář /home. Vyberte primarní oddíl a nastavte požadovanou velikost. Typ nastavte na 83 Linux. Oddíl s domovským adresářem bude označen sda4.
 +
 
 +
Příklad:
 +
 
 +
Name    Flags    Part Type    FS Type          [Label]        Size (MB)
 +
-------------------------------------------------------------------------
 +
sda1              Primary    Linux                            15440 #root
 +
sda2              Primary    Linux                            10256 #/var
 +
sda3              Primary    Linux swap / Solaris              1024  #swap
 +
sda4              Primary    Linux                            140480 #/home
 +
 
 +
Vyberte '''W'''rite (Zapsat) a napiště ''''yes''''. Tato oprace smaže všechna data na všem disku! Pro ukončení programu vyberte '''Q'''uit. V menu AIF vyberte Done (Hotovo) a pokračujte s &quot;Nastavení přípojných bodů&quot;.
  
 
====Nastavení přípojných bodů====
 
====Nastavení přípojných bodů====
Nejdříve se vás instalátor zeptá, jaký oddíl si přejete použít pro swap (v našem příkladě sda3). Odpovězením na další otázku instalátor vytvoří souborový systém pro swap. Další otázka se týká kořenového adresáře, vyberte oddíl sda1. Nyní musíte vybrat souborový systém pro kořenový oddíl.  
+
Nastavení, do kterého adresáře se má každá z vytvořených partition připojit.
 +
 
 +
=====Typy souborových systémů=====
 +
Volba souborového systému je subjektivní a záleží na osobních preferencích. Každý souborový systém má své výhody i nevýhody. Zde je velmi stručný přehled podporovaných souborových systémů:
 +
 
 +
1. [[Wikipedia:ext2|ext2]] ''Second Extended Filesystem''- Starý, spolehlivý Linuxový filesystém. Velmi stabilní, ale bez ''podpory žurnálování''. Není vhodný pro root (/) a /home, protože jeho kontrola trva velmi dlouho, zato se často použivá na /boot. ''ext2 může být velmi snadno zkonvertován na ext3.''
 +
 
 +
2. [[Wikipedia:ext3|ext3]] ''Third Extended Filesystem''- V podstatě ext2 s podporou žurnálování. ext3 je zpětně kompatibilní s ext2, je extrémně vyspělý a stabilní. Jedná se o asi nejrozšířenejší a nejpodporovanější Linuxový souborový systém.
 +
 
 +
3. [[Wikipedia:ext4|ext4]] ''Fourth Extended Filesystem''- Zpětně kompatibilní s ext2 i ext3. Přináší podporu pro svazky o velikosti až 1 exabyte a soubory o velikosti až 16 terabytů. Zvyšujě limit na počet podadresářů z 32000 v ext3 na 64000. Nabízí také možnost defragmentace za běhu.
 +
 
 +
4. [[Wikipedia:ReiserFS|ReiserFS]] (V3)- Výkonný žurnálovací systém Hanse Reisera používá velmi zajímavé metody ukládání dat založené na nekonvenčních a krativních algoritmech. ReiserFS je velmi rychlý, hlavně při práci mnoha malými soubory. Formátování je velmi rychlé, ale připojování je pomalejší. Jedná se o stabilní a vyspělý filesystém, který už není ve vývoji. Je to dobrá volba pro /var.
 +
 
 +
5. [[Wikipedia:JFS (file system)|JFS]] - IBM's '''J'''ournaled '''F'''ile'''S'''ystem - První filesystém který nabídl žurnálování. JFS se dlouhá léta používal v IBM AIX® OS, než byl naportován i na GNU/Linux. JFS v současnosti spotřebovává nejméně CPU zdrojů ze všech Linuxových filesystemů. Velmi rychlý na formátování, připojování, kontrolu a celkově má velmi dobrý výkon, obvzvlášť ve spojení s deadline I/O schedulerem (viz [[JFS]]) Není tak široce podporován jako ext nebo ReiserFS, ale je velmi vyspělý a stabilní.
 +
 
 +
6. [[Wikipedia:XFS|XFS]] - Další systém s rannou podporou žurnálování, původně vyvinutý Silicon Graphics pro IRIX OS a naportovaný pro Linux. XFS nabízí vysokou propustnost velkých souborů. Velmi rychle se formátuje i připojuje. Celkově je ale pomalejší při práci s mnoha malými soubory. Je to velmi vyspělý souborový systém a nabízí možnost defragmentace za běhu.
 +
 
 +
7. [[Wikipedia:Btrfs|Btrfs]] - Také známý jako "Butter FS", je nový a velmi mladý filesystém s mnoha funkcemi, podobný výbornému filesystému [[Wikipedia:ZFS|ZFS]] od Sunu/Oracle. Umí třeba snapshoty, softwarový raid, kontrolní součty, inkrementální zálohy, on-the-fly kompresi (která nejenže zvyšuje výkon ale i kapacitu disku) a další. Je stále nestabilní (leden 2011), ale byl již začleněn do jádra jako experimentální a je velmi aktivně vyvíjen. Btrfs je považován za budoucnost Linuxových souborových systémů a mnoho distribucí (například Ubuntu) jej nabízejí jako výchozí.
 +
 
 +
* JFS a XFS není možné změnšovat pomocí nástrojů jako gparted nebo partition magic.
 +
 
 +
=====Poznámka o žurnálování=====
 +
Všechny výše uvedené souborové systémy (kromě ext2) podporují [http://en.wikipedia.org/wiki/Journaling_file_system žurnálování]. Žurnálovací souborové systémy jsou odolnější vůči chybám, protože používají žurnály k zápisu změn před tím, než je naostro zapíší na disk. Zabráňují tak poškození metadat v případě výpadku. Ne všechny filesystémy mají stejné žurnálovaní, například pouze ext3 a ext4 nabízejí ''data-ordered'' žurnálování (ačkoliv ne jako výchozí volbu), které žurnálují jak data, tak i meta-data (ale s nepříznivým dopadem na výkonnost). Ostatní podporují jen ''ordered-mode'' žurnálování, které žurnáluje pouze meta-data. Oba typy žurnálování vratí po výpadku disk do konzistentního stavu. ''data-mode'' žurnálování nabízí nejlepší ochranu proti poskožení systému a ztrátě dat, ale může způsobit významnou degradaci výkonu, protože všechna data jsou zapisována dvakrát (nejprve do žurnálu a pak znovu na disk). V závislosti na důležitosti vašich dat byste při výběru vhodného souborového systému měli vzít toto v úvahu.
 +
 
 +
'''''Jdeme dál...'''''
  
Když se zeptáte dvou lidí, jaký si vybrat systém souborů, dostanete třeba pět různých odpovědí. Každá z nich bude mít svá plus i minus. Největší rozdíl je v žurnálování (něco podobného jako transakce u databází). Všechny systémy souborů vyjma Ext2 jsou žurnálovací. Ext3 je naprosto kompatibilní s Ext2, a tudíž lze jej připojit i s velmi starými záchrannými CD. Bezpečná volba pro oddíl kořenového adresáře je Ext3. Reiserfs, XFS a JFS můžete použít také, jelikož grub (zaváděcí manažer, kterého nainstalujeme později) z nich také umí bootovat. Filesystém vytvoříte zvolením Yes. U všech dalších oddílů budete dotázáni, kam je chcete připojit. V našem příkladě zůstal volný jen sda2, takže vybereme JFS a připojíme do /home. Znovu vytvoříme systém souborů a zvolíme Done. Zpět do hlavního menu (Return).
+
Vyberte a vytvořte souborový systém (naformátujte oddíl) pro / vybráním '''yes'''. Budete dotázání na dodatečné parametry. V našem příkladě, sda2 a sda4 zůstavají. Pro sda2 vyberte typ filesystému a připojte jej jako /var. Nakonec, vyberte souborový systém pro sda4 a připojte ho jako /home.
 +
{{Box Note |Pokud jste nevytvořili a nepotřebujete oddělený oddíl s /boot, můžete v klidu ignorovat varování o tom, že neexistuje.}} Vraťte se do hlavního menu.
  
 
===Výběr balíčků===
 
===Výběr balíčků===
Nyní musíme vybrat balíčky, které chceme nainstalovat. Zvolte CD jako zdroj a vyberte příslušnou CD-ROM (pokud máte více než jednu CD mechaniku).
 
Chceme začít s velmi základním systémem, proto neinstalujeme víc než základ [base] (zvolení všech základních balíčků je bezpečná volba). Je to na vás, jestliže chcete zvolit více balíčků, ale ukážeme vám jak nainstalovat další software jednodušeji. Pokračujte s instalováním balíčků [Install Packages].
 
  
===Instalování balíčků===
+
Všechny balíčky, které se instalují jsou z repozitáře [core]. Balíčky jsou dále rozděleny do skupin '''Base''' a '''Base-devel'''. Informace o balíčcích a zběžný popis najdete [http://www.archlinux.org/packages/?repo=Core&arch=i686&limit=all&sort=pkgname zde].
Toto je jednoduchý úkol, protože vše probíhá automaticky. Dejte si šálek kávy a počkejte na konec instalace (když bude potřeba, zmáčkněte pokračovat [continue]).
+
  
===Nastavení systému===
+
Nejprve vyberte skupiny balíčků:
Budete dotázáni, jestli chcete, aby hwdetect zjistil informace o vašem počítači. Doporučejeme zvolit tuto možnost.
+
{{Note | Skupina '''base''' je automaticky vybrána. Použijte mezerník k označení nebo odznačení balíčků.}}
Nyní budete dotázáni, zda potřebujete podporu pro bootování z USB zařízení, FireWire zařízení, PCMCIA zařízení, NFS, softwarových RAID polí, LVM2 svazků a šifrovaných oddílů. Zvolte ano [yes], pokud je potřebujete. V našem příkladě není potřeba nic. Poté budete dotázáni, jaký textový editor chcete použít -- zvolte nano, pokud nejste zběhlí s vi/vim. Poté vstoupíte do menu s většinou důležitých konfiguračních souborů pro váš systém. Pro tentokrát uděláme pouze několik menších úprav. Pokud si chcete vyhledat dostupné volby uvedené v rc.conf, jednoduše skiskněte Alt+F2 pro přepnutí do shellu, vyhledejte si je a přepněte zpět do instalačního programu pomocí Alt+F1. Nyní upravte svůj /etc/rc.conf:
+
; Base : Balíčky z [core] repozitáře poskytují minimální základní prostředí. Tuto skupinu vyberte vždy a odznačte jen ty balíčky, které opravdu nepotřebujete.
* Změňte LOCALE (lokalizace), pokud je třeba (např. "cs_CZ.utf8")
+
; Base-devel : Dodatečné balíčky z [core], jako<code>make</code> a <code>automake</code>. Většina začátečníků by měla tuto skupinu vybrat, protože tyto programy nejspíš později bude potřeba.
* Změňte TIMEZONE (časovou zónu), pokud je třeba (např. "Europe/Prague")
+
* Změňte KEYMAP (mapu klávesnice), pokud je třeba (např. "cz")
+
  
* Změňte MODULES, pokud víte, že chybí nějaký důležitý modul (hwdetect by zde měl již vyplnit ty nejdůležitější moduly)
+
Po vybrání skupin bude zobrazen seznam všech balíčků k instalaci. Nyní je možné zrušit některé zbytečné programy. Použijte mezerník o označení a odznačení.
* Změňte HOSTNAME
+
* Změňte síťová nastavení:
+
** Neměňte řádek s lo
+
** Upravte IP adresu, síťovou masku a broadcast adresu, pokud používáte statickou IP
+
** Nastavte eth0="dhcp", pokud máte router, který přiřazuje IP adresu dynamicky
+
** Pokud máte statickou IP, nastavte adresu brány (gateway) na tu vašeho routeru a odstraňte výkřičník (!) před údajem v ROUTES
+
  
Nemusíte teď upravovat řádek s [[daemons]], ale je vhodné vysvětlit, co daemoni jsou, protože je budeme potřebovat později v této příručce. Daemon je program, který běží na pozadí, čeká na události a nabízí služby. Dobrým příkladem je webserver, který čeká na požadavek k doručení stránky nebo SSH server čekající na někoho, aby se přihlásil. Zatímco tyto jsou plnohodnotné aplikace, jsou tu i daemoni, kteří tak viditelní nejsou. Např. daemon, který píše zprávy do log souborů (např. syslog, metalog), daemon, který snižuje frekvenci vašeho CPU, když systém nemá co dělat, nebo daemon, který vám nabízí grafické přihlášení (např. gdm, kdm). Všechny tyto programy mohou být přidány do řádku DAEMONS a budou spuštěny, když systém bootuje. Užiteční daemoni budou představeni v této příručce.
+
{{Note |Pokud chcete připojení k bezdrátové síti, nezapomeňte vybrat balíček '''wireless_tools'''. Některé bezdrátové adaptéry také potřebují [[Wireless_Setup#ndiswrapper|'''ndiswrapper''']] a/nebo [[Wireless_Setup#Drivers_and_firmware|'''firmware''']]. Pokud chcete používat WPA šifrování, budete také potřebovat [[WPA_Supplicant|'''wpa_supplicant''']]. Stránka [[Wireless_Setup|Wireless Setup]] vám pomůže vybrat správné balíčky pro vaše zařízení. Také zvažte instalaci [[Netcfg|'''netcfg''']], který vám pomůže s konfigurací sítových profilů v novém systému.}}
  
Použijte Ctrl+X pro opuštění editoru.
+
Po vybrání potřebných balíčků se vraťte do menu a pokračujte dalším krokem, '''Install Packages'''.
  
Nyní upravíme /etc/hosts:
+
===Instalace balíčků===
* Přidejte požadované hostname (to, které jste předtím nastavili v rc.conf) za localhost
+
* Pokud používáte statickou IP, přidejte nový řádek <statická-ip> <hostname>.<jméno-domény> <hostname>
+
  
Neměli bychom momentálně potřebovat upravit /etc/fstab, mkinitcpio.conf a modprobe.con. ([[fstab]] spravuje vaše souborové systémy, mkinitcpio konfiguruje ramdisk (např. bootování z RAIDu, šifrované svazky) a modprobe může být využit k nastavení zvláštních konfiguračních voleb pro moduly.)
+
''Instalace balíčků'' nainstaluje vybrané balíčky do nového systému. Pokud vyberete jako zdroj CD/USB nainstalují se balíčky přímo z instalačního média. Pokud jste zvolili Netinstall, stáhnou se z internetu nejaktuálnější balíčky.
  
Pokud používáte statickou IP, nastavte svůj DNS server v /etc/[[resolv.conf]] (<code>nameserver <ip-adresa></code>)
+
{{Note|V některých instalátorech budete dotázání, jestli chcete zachovat cache pacmana. Pokud zvolíte ano, budete mít možnost později [[Downgrade packages|downgradovat]] balíček na předchozí verzi, takže tuto volbu doporučujeme (cache je možné kdykoliv v případě potřeby vyčistit).}}
  
Nyní upravíme /etc/locale.gen a zvolíme lokalizace, které potřebujeme (odstraňte mřízku (#) před řádkem, který chcete). Nakonec nastavte heslo pro uživatele root a ujistěte se, že si na něj později vzpomenete. Vraťte se do hlavního menu a pokračujte instalací jádra.
+
Po stažení všech balíčků zkontroluje instalátor jejich integritu a nainstaluje je do systému.
  
===Instace jádra===
+
===Konfigurace systému===
<!-- Tohle je dost outdated, třeba už to tam není vůbec -->
+
{{Tip|Pečlivé následování průvodce a pochopení jednotlivých voleb je důležité ke správně konfiguraci Arch Linuxu.}}
Zde moc na výběr nemáte, zvolte 2.6 a pokračujte dále. Jiné jádro můžete případně zvolit později. Bude vytvořet záložní (fallback) obraz. Je bezpečné ponechat nastavení mkinitcpio, jak je. Pokračujte instalací bootloaderu.
+
  
===Instalace bootloaderu===
+
V této fázi instalace provedete nastavení vaší nové instalace Arch Linuxu. Předchozí verze instalátoru obsahovaly [[Hwdetect|hwdetect]], který sbíral infromace o dostupném hardware a na základě toho generoval konfiguraci systému. Tato funkce byla nahrazena moderním nástrojem '''[[Udev|udev]]''', který by měl zvládnout načíst většinu potřebných modulů automaticky behěm startu systému.
Protože v našem příkladě nemáme žádný vedlejší operační systém, budeme potřebovat bootloader (zavaděč systému). Doporučený bootloader je [http://www.gnu.org/software/grub/ GNU GRUB]. Alternativně můžete zvolit [http://lilo.go.dyndns.org/ LILO].
+
====GRUB====
+
Poskytnutá konfigurace '''GRUB'''u ('''/boot/grub/menu.lst''') by měla být postačující, ale ověřte její obsah, abyste zajistili její přesnost. Mohli byste také chtít upravit rozlišení virtuální konzole tím, že jádru předáte parametr <code>vga=<číslo></code> korespondující s požadovaným rozlišením. (Tabulka rozlišení a příslušných čísel je součástí souboru menu.lst.)
+
  
Příklad:  
+
Nejdřív budete dotázání, který editor chcete použit. Vyberte [[Nano|nano]], [http://joe-editor.sourceforge.net/ joe] nebo [[Vim|vi]. <tt>nano</tt> je všeobecně považováno za nejjedndušši z uvedených tří editorů. Na wiki stránkách jednotlivých editorů najdete instrukce jak je použít. Dále bude zobrazeno menu se seznamen nejdůležitějších konfiguračních souborů systému.
 +
 
 +
{{Note|V této fázi je velmi důležité upravit, nebo alespoň otevřít každý ze souborů. Instalační skript spoléhá na váš vstup, než aby vytvořil tyto soubory. Častou chybou je přeskočení těchto kritických kroků konfigurace.}}
 +
 
 +
'''Nemohl by to dělat instalátor automaticky?'''
 +
 
 +
Skrytí procesu konfigurace systému je v rozporu s '''''[[The Arch Way|filozofií Arch Linuxu]]'''''. Je pravda, že současné verze jádra a nástrojů pro detekcí hardware nabízejí perfektní podporu auto-konfigurace, Arch ale dává uživatelům možnost konfigurace během instalace za účelem ''transparentnosti a kontroly systémových zdrojů''. Když dokončíte úpravy těchto souborů, pochopíte jednduchost ruční konfigurace Arch Linuxu a seznámíte se blíže s jeho základní strukturou, takže budete lépe připraveni na spravování svého nového systému.
 +
 
 +
====/etc/rc.conf====
 +
Arch Linux používá soubor {{Filename|/etc/rc.conf}} jako základní zdroj systémové konfigurace. Tento jediný soubor obsahuje široké množství nastavení a voleb použitých při startu systému. Jak název napovídá, obsahuje také nastavení pro spouštění souborů /etc/rc* a zdrojovou konfiguraci pro tyto soubory.
 +
 
 +
----
 +
 
 +
=====Sekce LOCALIZATION (lokalizace)=====
 +
 
 +
<div style='float:right;margin: 0 0 0 0.5em'>
 +
<div style='text-align:center;'>'''''Ukázka sekce LOCALIZATION:'''''</div>
 +
LOCALE=&quot;cs_CZ.utf8&quot;
 +
HARDWARECLOCK=&quot;localtime&quot;
 +
USEDIRECTISA=&quot;no&quot;
 +
TIMEZONE=&quot;Europe/Prague&quot;
 +
KEYMAP=&quot;cs&quot;
 +
CONSOLEFONT=
 +
CONSOLEMAP=
 +
USECOLOR=&quot;yes&quot;
 +
</div>
 +
:; LOCALE : Toto nastavuje systémové locales, které se použijí lokalizované aplikace. Seznam dostupných locales získáte příkazem {{Codeline|locale -a}} z příkazové řádky.
 +
:; HARDWARECLOCK : Určuje, jestli se při startu a ukončení systému mají hardwarové hodiny synchronizovat podle '''UTC''' nebo '''localtime'''. UTC je vhodnější, díky jednodušším změnám časových zón a letního času. localtime je nutný, pokud máte na počítači dualboot s Windows, které ukládají čas v localtime (pokud se vám povede přinutit Windows, aby používaly UTC, nastavte zde UTC, ušetříte si problémy s předchodem na letní/zimní čas).
 +
:; USEDIRECTISA : Použije při synchronizaci času přímý I/O požadavek místo zápisu do {{Filename|/dev/rtc}}.
 +
:; TIMEZONE : Nastavení časové zóny. (Všechny dostupné zóny najdete v {{Filename|/usr/share/zoneinfo/}}).
 +
:; KEYMAP :  Rozložení klávesnice. Dostupná rozložení jsou v {{Filename|/usr/share/kbd/keymaps}}. Toto rozložení se aplikuje pouze v konzoli, ale už ne v grafickém prostředí!
 +
:; CONSOLEFONT : Konzolový font. Dostupné fonty jsou v {{Filename|/usr/share/kbd/consolefonts/}} Výchozí hodnota (prázná) je bezpečná.
 +
:; CONSOLEMAP : Definuje mapu konzole, která se má načíst <tt>setfont</tt>em při bootu. Dostupné mapy jsou  v {{Filename|/usr/share/kbd/consoletrans}}. Výchozí hodnota (prázdná) je bezpečná.
 +
:; USECOLOR : Zvolte &quot;yes&quot;, pokud máte barevný monitor a chcete si užívat barviček v konzoli.
 +
 
 +
----
 +
 
 +
=====Sekce HARDWARE=====
 +
 
 +
<div style='float:right;margin: 0 0 0 0.5em'>
 +
<div style='text-align:center;'>'''''Příklad pro HARDWARE:'''''</div>
 +
# Scan hardware and load required modules at boot
 +
MOD_AUTOLOAD=&quot;yes&quot;
 +
# Module Blacklist - Deprecated
 +
MOD_BLACKLIST=()
 +
#
 +
MODULES=(!net-pf-10 !pcspkr loop)
 +
</div>
 +
:; MOD_AUTOLOAD : Nastavním na hodnotu &quot;yes&quot; se pro detekci hardware použije '''udev''' . UDev se postará o načtení potřebných modulů a ovladačů pro všechna zařízení. Nastavením na &quot;no&quot; bude systém spoléhat pouze na vaši ruční konfiguraci.
 +
:; MOD_BLACKLIST : Tato volba je zastaralá, moduly, které se nemají při startu načítat mohou být umístěny přímo do pole '''MODULES=''' níže.
 +
:; MODULES : Definuje, které dodatečné moduly se mají při bootu načítat. Pokud máte k dispozici disketovou mechaniku, přidejte modul "floppy". Pokud chcete připojovat soubory jako bloková zařízení (tzv. loopback), přidejte "loop". Pokud chcete explicitně zakázat načítání některých modulů, uveďte je s prefixem "!" V tomto příkladě jsou zákázany moduly IPv6 a otravný PC speaker. Pokud jste u MOD_AUTOLOAD yvolili &quot;no&quot;, musíte uvést všechny moduly, které může systém potřebovat.
 +
 
 +
----
 +
 
 +
=====Sekce NETWORKING=====
 +
:; HOSTNAME : Hostname si nastavte dle libosti. Jedná se o název počítače v síti. Ať už nastavíte cokoliv, nezapomeňte pak změnit i záznam v {{filename|/etc/hosts}}
 +
:; eth0 : 'Ethernet, karta 0'. ''Pokud'' používáte '''statickou IP adresu''', upravte adresu rozhraní, síťovou masku, a broadcast adresu. Nastavte na eth0=&quot;dhcp&quot;, pokud chcete použít '''DHCP''' pro automatickou konfiguraci.
 +
:; INTERFACES : Sem uveďte všechna síťová rozhraní. Vícero rozhraní oddělte mezerou, např. (eth0 wlan0)
 +
:; gateway : Pokud používáte '''statickou IP''', nastave adresu brány. Pokud používáte '''DHCP''', můžete toto pole ignorovat. Některé routery ale mohou tuto konfiguraci vyžadovat.
 +
:; ROUTES : Pokud používáte statickou '''IP''', odstraňte '''!''' z pole 'gateway'. Pokud používáte  '''DHCP''', můžete zpravidla nechat tuto proměnnou zakomentovanou vykřičníkem (!). Občas je nutné ale ROUTES a gateway nastavit. Pokud budete mít problémy s připojením, vraťte se k této konfiguraci.
 +
 
 +
'''Příklad s dynamickou IP (''DHCP''):'''
 +
HOSTNAME="arch"
 +
#eth0="eth0 192.168.0.2 netmask 255.255.255.0 broadcast 192.168.0.255"
 +
eth0="dhcp"
 +
INTERFACES=(eth0)
 +
gateway="default gw 192.168.0.1"
 +
ROUTES=(!gateway)
 +
 
 +
'''Příklad se statickou IP:'''
 +
HOSTNAME="arch"
 +
eth0="eth0 192.168.0.2 netmask 255.255.255.0 broadcast 192.168.0.255"
 +
INTERFACES=(eth0)
 +
gateway="default gw 192.168.0.1"
 +
ROUTES=(gateway)
 +
 
 +
Při použití statické IP, upravte v {{Filename|/etc/resolv.conf}} záznamy o DNS serverech, viz [[#/etc/resolv.conf|níže]].
 +
 
 +
{{Note|Pokud se připojujete k bezdrátové síti, je potřeba udělat pár kroků navíc a nastavit nějakého správce sítě, například [[netcfg]] nebo [[wicd]]. Pro více informací se podívejte do článku [[Wireless Setup#Part II: Wireless management|Wireless Setup]]}}
 +
{{Tip|Pokud používáte nestandardní velikost MTU (tzv. jumbo frames) a váš hardware tuto funkci podporuje, podívejte se do článku [[Jumbo Frames]].}}
 +
 
 +
----
 +
 
 +
=====Sekce DAEMONS=====
 +
Toto pole obsahuje seznam názvů skriptů uložených v /etc/rc.d, které se mají spouštět při startu systému. Démoni se spouští v takovém pořadí, v jakém jsou uvedení v poli. Pro urychlení bootu je také možné nastavit asynchronní inicializaci na pozadí.
 +
DAEMONS=(network @syslog-ng netfs @crond)
 +
*Jestliže je před názvem skriptu vykřičník (!), skript se nespustí.
 +
*Jestliže je před názvem zavináč (@), bude skript spuštěn na pozadí - tzn. že systém nebude čekat na úspěšné spuštění démona, ale rovnou přejde ke spouštění dalšího (užitečné pro zrychlení startu systému). Nespouštějte na pozadí démony, kteří jsou vyžadování jinými démony, například "mpd" závisi na "network", proto by spouštění "network" na pozadí mohlo "mpd" rozbít.
 +
*Pokud po instalaci nové služby chcete, aby se automaticky spouštěla po startu, upravte toto pole.
 +
 
 +
{{Note | 'BSD-styl' spouštění, který v Archu použiváme, je elegantním řešením toho, co ostatní distribuce řeší různými symlinky do adresáře /etc/init.d.}}
 +
 
 +
'''O démonech'''
 +
 
 +
Pole [[Sekce DAEMONS]|DAEMONS] není v tuto chvíli potřeba měnit, ale je užitečné vysvětlit, co to vlastně je, protože v pozdějších částech se k nim ještě dostaneme.
 +
 
 +
''Démon'' je program, který běží na pozadí, čeká na nějaké události a poskytuje různé služby. Dobrým příkladem je webserver, který čeká na požadavek na doručení webové stránky (třeba httpd), nebo SSH server, který čeká na příhlášení uživatele (sshd). Toto jsou příklady plnohodnotných aplikaci, ale existují i malí skrytí démoni, kteří například zapisují informace do logů (syslog, metalog) nebo démon, který poskytuje grafické přihlášení (gdm, kdm, ...). Všechny tyto programy je možné přidat do seznamu démonů a systém je automaticky spustí při startu. Užiteční démoni budou v tomto průvodci ještě zmíněni.
 +
 
 +
Historicky, výraz ''démon'' (angl. daemon) vznikl v MIT na projektu MAC. Vývojáři převzali jméno z ''Maxwellova démona'', imaginární bytosti ze slavného myšlenkového pokusu, která sedí na pozadí a třídí molekuly. *nixové systémy převzaly tuto terminologii a vytvořili opačný acronym '''d'''isk '''a'''nd '''e'''xecution '''mon'''itor.
 +
 
 +
{{Tip|Všichni démoni v Arch Linuxu jsou drženi v /etc/rc.d/}}
 +
 
 +
====/etc/fstab====
 +
'''fstab''' ( '''f'''ile '''s'''ystems '''tab'''le - tabulka souborových systémů) je soubor, který obsahuje seznam všech dostupných disků a oddílů a určuje, kam a jak se mají připojit. Soubor '''/etc/fstab''' je nejčastěji používán programem '''mount'''. Program mount bere souborový systém na zařízení a připojuje ho do hlavního adresářového podstromu. /etc/rc.sysinit volá '''mount -a''' přibližně ve třech čtvrtinách bootovacího procesu a program mount čte celý /etc/fstab aby zjistil, které oddíly, kam a jak má připojit. Pokud k filesystému přidáte volbu '''noauto''' /etc/fstab, '''mount -a''' tento oddíl nepřipojí.
 +
 
 +
''An example of {{Filename|/etc/fstab}}''
 +
# <file system>        <dir>        <type>        <options>                <dump>    <pass>
 +
none                  /dev/pts    devpts        defaults                      0        0
 +
none                  /dev/shm    tmpfs        defaults                      0        0
 +
/dev/sda1                  /          jfs        defaults,noatime              0        1
 +
/dev/sda2                  /var    reiserfs    defaults,noatime,notail        0        2
 +
/dev/sda3                    swap    swap        defaults                      0        0
 +
/dev/sda4                  /home      jfs        defaults,noatime              0        2
 +
{{Note | Volba 'noatime' vypíná zápis informace o posledním čase čtení. Tato volba zvyšuje výkon a snižuje spotřebu energie (viz [http://kerneltrap.org/node/14148]).  Volba 'notail' u ReiserFS vypíná funkci tailpacking. Výsledkem je lepší výkon za cenu trošku horšího využití disku}}
 +
 
 +
; <file system> : popisuje bloková zařízení nebo vzdálené souborové systémy, které se mají připojit. Pro standardní připojování, toto pole obsahuje název souboru pro blokové zařízení (vytvořeného programem mknod během bootu), například '/dev/cdrom' nebo '/dev/sda1'.
 +
{{Note | Pokud váš systém má více jak jeden pevný disk, instalátor použije UUID, místo sd''x'' kvůli konzistenci v mapování disků '''[[Persistent block device naming| Použití UUID]] má několik výhod a předchází problémům, které mohou nastat, když v budoucnu připojíte další pevný disk.''' Kvůli aktivnímu vývoji jádra a udevu se také může měnit pořadí, ve kterém ovladače nahrávají jednotlivé řadiče na desce. Téměř každá deska má vícero řadičů (SATA/IDE) a kvůli zmíněným změnám, se při dalším bootu může /dev/sda jmenovat /dev/sdb a naopak. (Viz [[Persistent block device naming| tento článek]] pro více informací o bezpečném mapování zařízení).}}
 +
 
 +
; <dir> : popisuje přípojný bod; adresář, kam se má filesystém přípojit. U swapovacího oddílu uveďte 'swap' (swapovací oddíly nejsou ve skutečnosti připojovány do stromu adresářů)
 +
 
 +
; <type> : informuje o typu souborového systému. Linux podporuje mnoho souborových systému (seznam všech souborových systémů podporovaných právě běžícím jádrem najdete v /proc/filesystems). Záznam 'swap' určuje, že se jedná o odkládací oddíl. Záznam 'ignore' způsobí, že daná řádka bude ignorována.
 +
 
 +
; <options> : dodatečné volby pro připojení souborového systému. Jde o čárkami oddělený seznam bez mezer. Každý filesystém může podporovat jiné volby. Dodatečné informace o souborových systémech, najdete v 8. kapitole manuálových stránek mount.
 +
 
 +
; <dump> : používá se programem dump(8) a určuje, jestli se daný oddíl má zálohovat nebo ne. Hodnota 0 znamená zálohování vypnuto. ''Nástroj dump není součástí výchozí instalace Arch Linuxu.''
 +
 
 +
; <pass> : použivá se programem fsck(8) a určuje, jestli a v jakém pořadí se má při spuštení provádět kontrola integrity souborového systému. Kořenový oddíl by měl mít hodnotu <pass> 1, další oddíly pak 2 nebo 0. Pokud má více oddílu stejnou hodnotu <pass> a oddíly se nachází na různých fyzických zařízeních, proběhne kontrola paralelně. Pokud jsou oddíly na jednom zařízení, proběhne konrola v takovém pořadí, v jakém jsou záznamy uvedené v tomto souboru.
 +
 
 +
Více informací najdete v článku o [[Fstab]].
 +
 
 +
===='''[[Konfigurace mkinitcpio | /etc/mkinitcpio]].conf'''====
 +
''Ve většině případů není nutné v tuto chvíli soubor upravovat, ale přečtěte si prosím následující informace.''
 +
 
 +
Tento soubor umožňuje další dolaďování inital ram filesystemu, tzv. initramfs (historicky označovaného jako initial ramdisk, "initrd") pro váš systém. initramfs je zkomprimovaný obraz, který je načítán jádrem při startu. Účelem je poskytnout minimální filesystém s potřebnými nástroji tak, aby jádro mohlo připojit kořenový filesystém. To znamená načíst moduly, které jsou potřeba pro práci s IDE, SCSI nebo SATA zařízeními. Jakmile initramfs načte potřebné moduly, předá kontrolu jádru a bootovaní pokračuje. Z toho důvodu initramfs obsahuje pouze moduly potřebné, pro připojení kořenové filesystému a nemusí obsahovat všechny moduly, které kdy bude potřeba. Většina jaderných modulů bude načteno udevem později během bootovacího procesu z již připojeného kořenového adresáře.
 +
 
 +
<code>mkinitcpio</code> je novou generací '''initramfs creation'''. Oproti starým skriptům <code>mkinitrd</code> a <code>mkinitramfs</code> má mnoho výhod:
 +
 
 +
* Používá '''glibc''' a '''busybox''' jako základ pro ranný uživatelský prostor
 +
* Umí použít '''udev''' pro detekci hardware za běhu, takže není potřeba načítat hromady modulů zbytečně
 +
* Hook-based skripty jsou snadno rozšiřitelné vlastními hooky, které je možné snadno vložit do balíčků bez potřeby upravovat samotný mkinitcpio.
 +
* Podporuje '''lvm2''', '''dm-crypt''' pro starší šifrování svazků i pro luks, '''raid''', '''swsusp''' a '''suspend2''', bootování z '''usb mass storage''' zařízení a další
 +
* Mnoho funkcí může být nastaveno z příkazové řádky jádra bez nutnosti generovat nový obraz
 +
* '''mkinitcpio''' skript umožňuje vkládat obraz přímo do jádra
 +
* Díky své flexibilitě není nutné v mnoha případech rekompilovat jádro
 +
 
 +
Pokud používáte RAID nebo LVM pro kořenový svazek, je nutné nakonfigurovat příslušné HOOKS. Více informací v článcích o [[Installing with Software RAID or LVM| RAID]] a [[Configuring mkinitcpio | /etc/mkinitcpio]]. Pokud používáte neamerické rozložení klávesnice, přidejte "<code>keymap</code>", aby se během bootu mohlo načíst vaše rozložení. Přidejte "<code>usbinput</code>", pokud používáte USB klávesnici. Nezapomeňte přidat "<code>usb</code>", pokud instalujete Archa na externí disk, flash nebo SD kartu připojenou přes USB:
 +
HOOKS="base udev autodetect pata scsi sata usb filesystems keymap usbinput"
 +
(Pokud bootování selže a systém vás požádá o heslo pro roota, nebudete ho jinak moci zadat)
 +
 
 +
Pokud potřebujete podporu pro bootování z USB, FireWire či PCMCIA zařízení, NFS úložíště, softwarevého RAID pole, LVM2 svazku, šifrovaného oddílu nebo podporu pro DSDT, nastavte příslušně HOOKS.
 +
 
 +
==== /etc/modprobe.d/modprobe.conf====
 +
 
 +
Tento soubor slouží k nastavení speciálních voleb pro jaderné moduly. V této fázi není zpravidla úprava nutná.
 +
 
 +
====/etc/resolv.conf====
 +
{{Note|Pokud používáte DHCP, můžete tuto část v klidu přeskočit, protože soubor bude vytvořen a odstraněn automaticky DHCP démonem. Toto chování je možné změnit, viz stránky[[Network#For DHCP IP|Network]] a [[Resolv.conf]].}}
 +
 
 +
''resolver'' je sada metod ve standardní knihovně C, které umožňují přístup k DNS (Domain Name System). Jednou z hlavních funkcí DNS je překládat doménová jména (např. www.archlinux.org) na IP adresy (66.211.214.131). Konfigurační soubor resolveru /etc/resolv.conf obsahuje informace, které resolver čte, když jej proces poprvé zavolá. Záznamy v tomto souboru jsou mj. adresy serverů, kterých resolver ptá na překlad.
 +
 
 +
Pokud používáte statickou IP adresu, nastavte v /etc/resolv.conf své DNS servery (nameserver <ip-address>). Můžete vložit libovolný počet záznamů.
 +
 
 +
Příklad s použitím OpenDNS:
 +
nameserver 208.67.222.222
 +
nameserver 208.67.220.220
 +
 
 +
Pokud používáte router, pravděpodobně budete chtít nastavit jako svůj DNS server právě ten. Příklad:
 +
nameserver 192.168.1.1
 +
 
 +
Pokud používáte '''DHCP''', můžete také nastavit svůj DHCP server v routeru, nebo povolit automatické získávání od ISP, pokud to váš ISP podporuje.
 +
 
 +
====/etc/hosts====
 +
 
 +
Tento soubor spojuje IP adresy s hostnamy a aliasy, jedna řádka na každou adresu. Pro každého hosta by měla být jedna řádka s následující informací:
 +
<IP-address> <hostname> [aliasy...]
 +
Přidejte svůj ''hostname'', ten který jste nastavili v /etc/rc.conf, jako alias, tak, aby záznam vypadal následovně:
 +
127.0.0.1  localhost.localdomain  localhost '''''vase_hostname'''''
 +
{{Warning |''Tento formát, '''včetně 'localhost' a vašeho hostname''' je požadován kvůli kompatibilitě s programy. Pokud jste tedy pojmenovali svůj počítač Arch, bude záznam vypadat:
 +
127.0.0.1  localhost.localdomain  localhost arch
 +
Chyby v těchto záznamech mohou vést ke zpomalení sítě nebo nefunkčnosti některých programů. Je to častá chyba začátečníků.''}}
 +
{{Note |Současná verze instalátoru automaticky vloží vaše hostname do tohoto souboru, jakmile upravíte {{Filename|/etc/rc.conf}}. Pokud se tak z nějakého důvodu nestalo, přidejte záznam podle uvedených instrukcí ručně.}}
 +
 
 +
Pokud používáte statickou IP, přidejte další řádku se syntaxí: <staticka-IP> <hostname.domainname.org>  <hostname>, tedy například:
 +
192.168.1.100 '''''vase_hostname'''''.domain.org  '''''vase_hostname'''''
 +
 
 +
{{Tip|Pro větší pohodlí si také můžete přidat aliasy pro vaši síť nebo web:
 +
64.233.169.103  www.google.com  g
 +
192.168.1.90  media
 +
192.168.1.88  data
 +
Ukázka výše vám umožňují otevřít google jednoduše zadáním 'g' jako adresy, a přistupovat k médiovému a data serveru pomocí jmén bez nutnosti pamatovat si a psát jejich IP adresy..}}
 +
 
 +
====/etc/hosts.deny a /etc/hosts.allow====
 +
Upravte tyto soubory podle vašich potřeb, pokud plánujete používat třeba [[SSH|ssh]] démona. Ve výchozí konfiguraci systém odmítné přijmout jakékoliv příchozí spojení, nejen ssh. Upravte  soubor '''/etc/hosts.allow ''' a přidejte příslušné parametry:
 +
 
 +
* Kdokoliv se může připojit
 +
sshd: ALL
 +
 
 +
* Lze se připojit pouze z této adresy
 +
sshd: 192.168.0.1
 +
 
 +
* Lze se připojit z místní LAN sítě (rozsah 192.168.0.0 až 192.168.0.255)
 +
sshd: 192.168.0.
 +
 
 +
* Omezení pro daný rozsah
 +
sshd: 10.0.0.0/255.255.255.0
 +
 
 +
Pokud nechcete používat [[SSH|ssh]] démona, nechte tento soubor tak, jak je. Prázdný.
 +
 
 +
====/etc/locale.gen====
 +
Příkaz <code>/usr/sbin/locale-gen</code> čte nastavení z '''/etc/locale.gen''' a generuje podle toho locales. Ty jsou použity například '''glibc''' a jinými přeložitelnými programy, aby s vámi komunikovali v preferovaném jazyce, podporovali vaši abecedu, řazení atd.
 +
 
 +
Standardně je soubor {{Filename|/etc/locale.gen}} prázdný, jen se zakomentovanou dokumentací. <code>locale-gen</code> se spouští pouze při aktualizaci glibc, aby vygeneroval nové locales.
 +
 
 +
Vyberte locales, které potřebujete (odstraňte "#"):
 +
en_US ISO-8859-1
 +
en_US.UTF-8
 +
cs_CZ.UTF-8
 +
cs_CZ ISO-8859-2
 +
 
 +
Instalátor nyní spustí locale-gen skript, který vygeneruje locales, které jste zvolili. Locales můžete kdykoliv změnit editací toho souboru a následným spuštěním programu 'locale-gen' jako root.
 +
 
 +
{{Note|Pokud si nevyberete žádné locales, budete se v systému často setkévat s chybou "The current locale is invalid...". Nejde o nic kritického, systém použije výchozí hodnoty, ale budete toho mít plné logy. Toto je asi nejčastější chyba u nováčků.}}
 +
 
 +
====Pacman-Mirror====
 +
Vyberte zrcadlo, které má správce balíčků '''<code>pacman</code>''' používat. Pamatujte, že ftp.archlinux.org je zpomalené na 50KB/s. V čechách můžete použít například mirror na VPSFree:
 +
 
 +
Server = http://mirrors.vpsfree.cz/archlinux/$repo/os/$arch
 +
 
 +
====Root password (heslo roota)====
 +
Nakonec nastavte heslo pro uživatele root. Zvolte heslo, které nezapomenete, protože bez roota se heslo roota mění těžko. Vraťte se do hlavního menu a pokračujte instalací zavaděče.
 +
 
 +
====Done (Hotovo)====
 +
Když vyberete "Done", systém znovu sestaví obraz jádra a vrátí vás zpátky do menu. Tato operace může chvíli trvat.
 +
 
 +
===Instalace zavaděče===
 +
Protože v našem příkladu nemáme žádný sekundarní operační systém, potřebujeme nainstalovat zavaděč. Doporučovaný je [[GRUB]] a proto ho použijeme i v následujících příkladech. Kromě GRUBu můžete zvolit ještě [[LILO]] nebo [[Syslinux]].
 +
 
 +
Vygenerovaná konfigurace '''GRUBu''' ({{Filename|/boot/grub/menu.lst}}) by měla být dostačující, ale ověřte ji, abyste se ujistili, že budete schopni nabootovat (především zkontrolujte, že na třetí řádce je správně specifikováno UUID kořenového oddílu). Také můžete upravit rozlišení konzole přidáním vga=<kod> do řádky '''kernel''' (tabulka rozlišení a odpovídajících kódu je v dokumentaci na začátku souboru {{Filename|menu.lst}}.)
 +
 
 +
Popis:
 +
 
 +
; title : Název položky v menu. &quot;Arch Linux (Main)&quot; bude zobrazeno jako výchozí volba
 +
; root : Kořen '''GRUBu'''; zařízení a oddíl, kde je uložený kernel (/boot). (přesněji kde je uložen stage2 soubor GRUBu). '''NEMUSÍ se jednat o kořenový svazek (/)''', protože /boot může být na jiném oddílu. Číslování GRUBu začíná na 0 a používá formát (hd''x,x'') a je nezávislé na SATA nebo IDE sběrnici. Bootovací partition jsme umístili jako první partition na prvním disku, takže záznam bude (hd0,0).
 +
; kernel : Tato řádka udává:
 +
:* Cestu a název souboru s jádrem '''''relativně ke kořenu GRUBu'''''. V tomto příkladě, /boot je složka na stejné partition jako / a '''vmlinuz26''' je název souboru s jádrem {{Filename|/boot/vmlinuz26}}. Kdyby /boot byl na samostatném oddílu, cesta k jádru by byla jednoduše {{Filename|/vmlinuz26}} - relativně k umístění GRUBu.
 +
 
 +
:* Přepínač <tt>root=</tt> předává jádru informaci, kde se nachází kořenový oddíl (/) (přesněji partition s programem {{Filename|/sbin/init}}). Jednoduchý způsob, jak odlišit tyto dva výskyty 'root' v {{Filename|/boot/grub/menu.lst}} je pamatovat si, že první výskyt informuje grub, kde je uložené jádro, a druhý <tt>root=</tt> říká jádru, kde je kořenový oddíl.
 +
 
 +
:* Přepínače jádra. V nášem případě, '''ro''' připojí souborový systém během startu pouze pro čtení (bezpečná výchozí volba; pokud by způsobovala problémy, můžete ji odstranit). V závislosti na hardware můžete přidat rootdelay=8, aby jádro mohlo nabootovat ze sítě nebo z USB disku.
 +
 
 +
; initrd : Cesta a název souboru s initial RAM filesystem '''relativně ke GRUBu'''. Opět, v tomto případě je /boot pouze adresář umístěný na stejném oddílu jako / a '''kernel26.img''' je soubor initrd, tedy '''/boot/kernel26.img'''. Kdyby /boot byl na samostatné partition, cesta by byla jednoduše '''/kernel26.img''' - tedy relativně ke kořeni GRUBu.
 +
 
 +
''Příklad''
 
  title  Arch Linux (Main)
 
  title  Arch Linux (Main)
  root  (hd0,0)  
+
  root  (hd0,0)
  kernel /boot/vmlinuz26 root=/dev/disk/by-uuid/0ec1-9339.. ro vga=773
+
  kernel /boot/vmlinuz26 root=/dev/sda1 ro
 
  initrd /boot/kernel26.img
 
  initrd /boot/kernel26.img
{{Box Note | ''Jádro Linuxu je pojmenováno 'vmlinuz', protože v počátcích svého vývoje začlenilo schopnost využívat '''v'''irtuální paměť. Písmeno '''z''' značí zazipovaný (komprimovaný) obraz.''}}
 
  
Nainstaluje bootloader '''GRUB''' do hlavního spouštěcího záznamu (MBR) oddílu (v našem příkladě sda).
+
''Přiklad s /boot na samostatném oddílu''
 +
title  Arch Linux (Main)
 +
root  (hd0,0)
 +
kernel /vmlinuz26 root=/dev/sda3 ro
 +
initrd /kernel26.img
  
===Restart===
+
Nainstalujte '''GRUB''' do MBR (Master Boot Record) - v našem příkladě /dev/sda.
A je to; Nakonfigurovali jste a nainstalovali základní systém Arch Linux. Ukončete instalační program a restartujte počítač:
+
# reboot
+
(Nezapomeňte vyndat instalační CD)
+
  
Váš nový systém Arch Linux by měl naběhnout a skončit u výzvy k přihlášení (může být nutné změnit pořadí bootování ve vašem '''BIOS'''u zpět na boot z pevného disku).
+
{{Warning|Ujistěte se, že instalujete GRUB do '''/dev/sdX''', '''nikoliv /dev/sdX''#'''''! Toto je častá chyba.}}
  
'''Gratulujeme a vítejte do svého nového nablýskaného základního systému Arch Linux!'''
+
{{tip|Více informací najdete na naší wiki stránce o [[GRUB]]u.}}
  
 
Váš nový základní systém Arch Linux je nyní funkčním prostředím GNU/Linux a je připravený pro přizpůsobení. Od tohoto místa můžete z této elegantní sady nástrojů vybudovat cokoliv si budete přát nebo potřebovat pro své účely.
 
Váš nový základní systém Arch Linux je nyní funkčním prostředím GNU/Linux a je připravený pro přizpůsobení. Od tohoto místa můžete z této elegantní sady nástrojů vybudovat cokoliv si budete přát nebo potřebovat pro své účely.
Line 187: Line 742:
 
==Konfigurace základního systému ==
 
==Konfigurace základního systému ==
 
Nyní Vám ukážeme několik základních postupů. Přihlašte se jako root.
 
Nyní Vám ukážeme několik základních postupů. Přihlašte se jako root.
===Konfigurace acman===
+
===Konfigurace pacman===
 
Upravte <code>/etc/pacman.conf</code>
 
Upravte <code>/etc/pacman.conf</code>
 
  nano -w /etc/pacman.conf</code>
 
  nano -w /etc/pacman.conf</code>

Revision as of 23:10, 5 March 2011

This template has only maintenance purposes. For linking to local translations please use interlanguage links, see Help:i18n#Interlanguage links.


Local languages: Català – Dansk – English – Español – Esperanto – Hrvatski – Indonesia – Italiano – Lietuviškai – Magyar – Nederlands – Norsk Bokmål – Polski – Português – Slovenský – Česky – Ελληνικά – Български – Русский – Српски – Українська – עברית – العربية – ไทย – 日本語 – 正體中文 – 简体中文 – 한국어


External languages (all articles in these languages should be moved to the external wiki): Deutsch – Français – Română – Suomi – Svenska – Tiếng Việt – Türkçe – فارسی

Summary help replacing me
Představuje velmi detailní příručku vysvětlující instalaci, konfiguraci a používání plnohodnotného systému Arch Linux.
Related articles
Oficiální instalační příručka (Česky) (nabízí obecnější přístup)

Tango-view-refresh-red.pngThis article or section is out of date.Tango-view-refresh-red.png

Reason: please use the first argument of the template to provide a brief explanation. (Discuss in Talk:Beginners' guide (Česky)#)

Tango-preferences-desktop-locale.pngThis article or section needs to be translated.Tango-preferences-desktop-locale.png

Notes: please use the first argument of the template to provide more detailed indications. (Discuss in Talk:Beginners' guide (Česky)#)

Contents

Úvod

Vítejte. Tento dokument vás provede procesem instalace a konfigurace Arch Linuxu, jednoduché, lehké distribuce GNU/Linuxu zaměřené na pokročilejší uživatele. Tento průvodce je určen jak novým tak i stávajícím uživatelům.

Hlavní vlastnosti Arch Linuxu:

  • Jednoduchý návrh a filozofie
  • Všechny balíčky jsou přeložené pro architektury i686 a x86_64
  • BSD spouštěcí skripty s jediným konfiguračním souborem
  • mkinitcpio: Jednoduchý a silný tvůrce initrd obrazů
  • Pacman, lehký a výkonný správce balíčků s minimálními nároky
  • Arch Build System: systém pro vytváření balíčků představuje jednoduchý ale mocný nástroj na kompilaci vlastních balíčků ze zdrojových kódů
  • Arch User Repository: nabízí přes 16 tisíc uživatelských skriptů na sestavování balíčků a dává i vám možnost přispět

Upozornění:
Dokument je zamýšlen jako stručný návod k instalaci a zprovoznění funkčního desktopu na Arch Linuxu pro pokročilejší uživatele. Pokud nerozumíte většině zde probíraných témat, projevte iniciativu a problematiku si nejdříve nastudujte. Využijte některý z volně dostupných virtualizačních programů (např. Oracle VirtualBox) a vyzkoušejte si instalaci nanečisto.

Jestliže zjistíte, že něco důležitého zde chybí nebo nějaký postup nefunguje, zkuste se prosím nejdříve podívat na anglickou předlohu Beginners Guide. Pokud ani tam nenaleznete to, co hledáte, můžete kontaktovat původního autora na <freigeist [at] elfenbeinturm.cc> (anglicky pokud možno), napsat vzkaz do diskuze k tomuto článku nebo sami celou věc napravit a stránku editovat. Existuje i vlákno na oficiálním fóru Arch Linuxu, kde můžete vznášet případné otázky nebo návrhy (anglicky).

The Arch Way

Arch je navržený tak, aby byl co nejjednodušší. "Jednoduchý" v tomto slova smyslu znamená "bez nepotřebných rozšíření, modifikací nebo komplikací". Ve zkratce: elegantní a minimalistický přístup.

O tomto průvodci

Arch wiki je udržována komunitou a je skvělým zdrojem informací a prvním místem, kde byste měli hledat řešení problémů. IRC kanál (irc://irc.freenode.net/#archlinux) a fórum jsou vám také k dispozici, pokud nemůžete svou odpověď najít jinde. Informace o příkazech, které neznáte najdede v manuálových stránkách. Stránku k příslušnému příkazu zobrazíte zadáním man příkaz do konzole.

Note: Je důležité následovat tohoto průvodce co nejpřesněji, abyste získali správně nainstalovaný a nakonfigurovaný systém, takže prosím čtěte pečlivě. Doporučujeme nejdřív přečíst celý oddíl, než se pustíte do jednotlivých kroků.

Tento průvodce je rozdělen na 4 části:

Příprava na instalaci

Note: Pokud chcete instalovat na jiný oddíl disku z již existující distribuce GNU/Linuxu nebo z LiveCD, v článku Instalace z existujícího Linuxu najdete návod. Následující průvodce předpokládá klasickou instalaci z instalačního média.

Získání instalačního média

Oficiální instalační médium můžete stáhnout odsud.

  • Core i Netinstall poskytují pouze nejnutnější balíčky na vytvoření základního systému. Základní systém neobsahuje žádné grafické prostředí. Skládá se hlavně z GNU nástrojů (překladač, assembler, linker, knihovny, shell), Linuxového jádra a několika málo speciálních knihoven a modulů.
  • Core obraz umožnuje instalaci z disku CD i z internetu
  • Netinstall obraz je menší a neobsahuje žádné balíčky. Celý systém se před instalací stáhne z internetu.
  • Arch64 FAQ vám může pomoct vybrat si mezi 32-bitovou, 64-bitovu a duální verzí
  • Nezapomeňte stáhnout i soubory s kontrolním součtem vybráného ISO obrazu.

Kontrola integrity staženého obrazu

Příkazem cd vstupte do adresáře, kam jste stáhli vybrané soubory a spusťte sha1sum:

$ sha1sum --check soubor_s_kontrolnimi_soucty.txt iso_obraz_instalacniho_media.iso

Ná výstupu by se mělo objevit "OK" u souboru, který jste si stáhli, ostatní řádky vklidu ignorujte. Pokud se tak nestane, stáhněte si obraz znovu. Kontrola md5 součtu funguje stejně (příkaz md5sum).

Instalace přes síť

Místo vypalování bootovacího média a CD nebo USB disk, můžete také nabootovat .iso obraz přes síť. Tento postup se dá použít, pokud už máte nastavený například server. Více informací je v článku Instalace Archu přes síť, potom pokračujte na Bootování instalátoru

CD instalátor

Vypalte .iso obraz na CD nebo DVD a přeskočte k odstavci Bootování instalátoru

Note: Kvalita optických mechanik, stejně jako CD medií, se liší. Doporučujeme vypalovat obraz nižší rychlostí, 4x nebo 2x. Pokud budete mít při instalaci problémy s médiem, zkuste vypálit disk nejmenší možnou rychlostí.

USB disk nebo Flash karta

Popis instalace je popsaný v článku Instalace z USB disku.

Uvedený postup funguje pro jakýkoliv typ média, ze kterého dokáže váš BIOS nabootovat, ať už jde o čtečku karet nebo USB port.

Warning: Tento postup může nenávratně zničit všechna data na vašem médiu. Buďte také velmi opatrní při kopírování ISO obrazu, protože program dd zapíše data poslušně kamkoliv mu řeknete, klidně i na váš stavající pevný disk.
Postup na *nixu

Vložte prázdný flash disk, a zapište .iso do zařízení pomocí programu dd:

# dd if=archlinux-2010.05-{core|netinstall}-{i686|x86_64|dual}.iso of=/dev/sdx

kde if= je cesta k .iso obrazu a of= je vaše flash zařízení. Ujistěte se, že zadáváte Template:Filename nikoliv Template:Filename. Flash paměť musí mít také dostatečnou kapacitu, aby se na ní obraz vešel.

Pro ověření, že obraz byl úspěšně zapsán si poznamenejte čísla bloků read in a written out. Potom proveďte následující kontrolu:

$ dd if=/dev/sdx count=pocet_zaznamu status=noxfer | md5sum

Vrácený md5 hash by měl být stejný jako kontrolní md5 součet staženého média. Typicky může příkaz vypadat takto:

Template:Command

Template:Command

Pokračujte v části Bootování instalátoru

Postup z Microsoft Windows

Stáhněte Disk Image z https://launchpad.net/win32-image-writer/+download. Vložte flash disk. Spustťe Disk Imager a vyberte obraz disku (Disk Imager akceptuje pouze *.IMG soubory, takže musíte v dialogu pro Otevření vybrat "*.iso", abyste viděli obraz Arch Linuxu). Vyberte flash disk a klikněte na "Write".

Existují i jiné způsoby, jak zapsat bootovatelný ISO obraz na USB disk. Pokud máte problémy s neustálým odpojováním USB disku, zkuste jiný USB port nebo kabel.

Pokračujte v části Bootování instalátoru

Bootování instalátoru

Tip: Pro základní instalaci je potřeba alespoň 64MB operační paměti.
Tip: Během procesu se může automaticky vypnout obrazovka. Pokud se tak stane, stačí stisknout klávesu Alt.

Bootování z média

Vložtce CD nebo flash médium, které jste si připravili a nabootujte z něj. Možná budete muset změnit pořadí bootovacích zařízení v BIOSU, nebo stiskem klávesy (obvykle DEL, F1, F2, F11 nebo F12) během BIOS POST (Power On Self-Test).

Hlavní menu: V tento okamžik už byste měli vidět hlavní menu. Vyberte preferovanou volbu pomocí šipek, potvrďte ENTERem. Menu se může na různých ISO obrazech trochu lišit.

Note: Uživatelé, kteří by chtěli instalovat Arch Linux vzdáleně přes SSH by v tento okamžik měli provést pár uprav, aby bylo možné se k instalátoru vzdáleně připojit. Podívejte se do článku Instalace přes SSH.

Start operačního systému

Systém se nyní načte a zobrazí přihlašovací obrazovku. Přihlašte se jako "root" (bez uvozovek).

Pokud používaté grafickou kartu Intel, obrazovka může během bootovaní několikrát zablikat. Jde pravděpodobně o problém s Kernel Mode Settings. Možný způsob jak problém obejít, je restartovat a v menu GRUBu stisknout <Tab> pro možnost editace voleb jádra. Na konec řádky "kernel" napište mezeru a přidejte:

i915.modeset=0

Případně:

video=SVIDEO-1:d

To by mělo vypnout KMS.

Když dokončíte všechny změny v GRUBu, stiskněte "Enter" a systém nabootuje s novým nastavením.

Více informací najdete v článku o grafikách Intel.

Změna rozložení kláves

Pokud máte jiné rozložení než US, můžete interaktivně zvolit rozložení kláves a použitý font příkazem:

# km

nebo použít příkaz loadkeys

# loadkeys cs

Dokumentace

Oficiální instalační průvodce je nyní pohodlně dostupný i na instalačním disku. Pro otevření přepněte na tty2 (virtuální konzola 2) pomocí <ALT>+F2, přihlašte se jako "root" a programem /usr/bin/less zobrazte průvodce:

# less /usr/share/aif/docs/official_installation_guide_en

less vám umožní procházet průvodce po stránkách.

Přepněte se zpět na tty1 pomocí <ALT>+F1 a pokračujte v instalačním procesu. (Na tty2 se můžete vrátit kdykoliv během instalace, když se budete potřebovat podívat do dokumentace.)

Tip: Oficiální průvodce popisuje pouze instalaci a konfiguraci základního systému. Doporučujeme, abyste se po instalaci systému vrátili sem na wiki a pokračovali podle post-instalačního průvodce..

Instalace základního systému

Note: Pro urychlení instalace můžete stáhnout balíčky pomocí Powerpill, viz Using Powerpill with AIF.

Jako root spusťte z tty1 instalátor:

# /arch/setup

Nyní byste měli vidět Arch Linux Installation Framework (AIF).

Instalační zdroj

Po uvítací obrazovce budete dotázáni na vybráni instalačního zdroje. Vyberte příslušny zdroj pro instalátor, který používate. Pokud máte Netinstall obraz, můžete zjistit relativní rychlost a stav aktualizace zrcadel zdrojových repozitářů zde.

  • Pokud používáte CORE obraz a chcete použit balíčky z CD, vyberte jako zdrom CD-ROM
  • Pokud používáte Netinstall obraz, vyberte NET a podívejte se do následující sekce Konfigurace sítě).

Konfigurace sítě (Netinstall)

Nyní budete dotázáni, jestli chcete načíst ovladač síťové kary ručně. Udev je celkem spolehlivý v načítání požadovaných modulů, takže lze předpokládat, že už to udělal za vás. Na další obrazovce vyberte Setup Network.

Nyní se vám zobrazí dostupná síťová rozhraní. Pokud je zobrazeno rozhraní a HWaddr (HardWare address), byl modul pro vaši síťovou kartu již načten. Pokud vaše rozhraní není v seznamu, můžete načíst modul z instalátoru, nebo ručně z jiné virtuální konzole. Pro pokračování vyberte své síťové rozhraní.

Instalátor se vás zeptá, jestli chcete použít DHCP. Pokud dáte Ano, spustí se dhcpcd, který se pokusí najít bránu a zažádá o IP adresu. Dejte Ne, pokud chcete ručně zadat statickou adresu, síťovou masku, broadcast, DNS brány, HTTP a FTP proxy. Následně se vrátite do menu pro konfiguraci sítě.

Vyberte Choose Mirror (Vybrat zrcadlo) a vyberte FTP nebo HTTP zrcadlo, které chcete použít. Potom se vraťte do hlavního menu.

Note: Server archlinux.org je zpomalený na 50KB/s
Rychlý návod pro (A)DSL připojení

(Pokud máte modem nebo router od vašeho ISP)

Přepněte se na jinou virtuální konzoli (<Alt> + F2), přihlašte se jako root a spustťe

# pppoe-setup

Pokud je vše dobře nastavené, můžete se připojit ke svému ISP příkazem

# pppoe-start

Vratťe se do první virtuální konzole (<ALT>+F1) a pokračujte částí Nastavení hodin

Rychlý návod na bezdrátové připojení

(Pokud potřebujete při instalaci bezdrátové připojení)

Ovladače pro bezdrátová zařízení jsou k dispozici na instalačním médiu. Důležité je vědět přesně jaký bezdrátový adaptér máte ve svém počítači. Následující kroky nastaví vaše bezdrátové připojení jenom v rámci instalátoru. Síť je pak nutné znovu nastavit z nainstalovaného systému.

Pokud není při instalaci potřeba bezdrátové připojení, můžete následující kroky provést kdykoliv později.

Note: Následující příklad používá jako bezdrátové rozhraní wlan0 a 'linksys' jako ESSID sítě, ke které se připojujeme. Nezapomeňte je změnit aby odpovídali vaší situaci.

Základní postup:

  • Přepněte se na volnou virtuálni konzoli, například <ALT>+F3
  • Přihlašte se jako root
  • (Volitelně) Najděte bezdrátové rozhraní
# lspci | grep -i net
  • Pomocí /usr/sbin/iwconfig se ujistěte, že udev načetl ovladač, a že ovladač vytvořil použitelné bezdrátové síťové rozhraní:

Template:Command wlan0 je v tomto případě naše dostupné bezdrátové síťové rozhraní.

Note: Pokud nevidíte podobný výstup, pak ovladač vašeho bezdrátového adaptéru nebyl načten. V takovém případě, musíte načíst ovladač sami. V článku Wireless Setup najdete detailnější informace.
  • Zapněte bezdrátové rozhraní příkazem /sbin/ifconfig <interface> up.
# ifconfig wlan0 up

Některé speciální bezdrátové adaptéry mohou kromě kromě ovladačů vyžadovat ještě firmware. Pokud váš adaptér vyžaduje firmware, při zapnutí rozhraní nejspíš dostanete podobnou hlášku:

Template:Command

Pokud si nejste jistí, přikazem /usr/bin/dmesg zobrazíte jaderný log a v něm můžete zkusit najít žádost zařízení o záslání firmwaru jádrem. Příklad níže zobrazuje žádost adaptéru Intel:

Template:Command

Pokud neuvidíte žádný výstup, váš bezdrátový adaptér nejspíš firmware nevyžaduje.

Note: Firmware pro bezdrátové adaptéry je předinstalovaný v /lib/firmware, ale je potřeba ho ručně přidat do instalovaného systému, jinak po restartu nebudete mít k dispozici bezdrátovou síť! Výběr a instalace balíčků bude popsána později. Ujistěte se, že při výběru nezapomenete na instalaci ovladačů a firmware! Informace o požadavcích různých bezdrátových čipů najdete v článku Wireless Setup. Toto je velmi častá chyba.
  • Pokud nevíte ESSID, pomocí /sbin/iwlist <interface> scan získáte výpis sítí v dosahu
# iwlist wlan0 scan

  • Při použití WPA:

WPA šifrování vyžaduje, aby klíč byl zašifrovaný a uložený v souboru společně s ESSID a mohl být později použít pro připojení programem wpa_supplicant. Je tedy potřeba udělat pár kroků navíc:

Pro zjednodušení jen přejmenujte výchozí wpa_supplicant.conf:

# mv /etc/wpa_supplicant.conf /etc/wpa_supplicant.conf.original

Použitím wpa_passphrase zadejte jméno vaší bezdrátové sítě a WPA klíč. wpa_passphrace je zašifrovány a uloží do /etc/wpa_supplicant.conf

Následující příklad zašifruje klíč 'moje_tajne_heslo' od sítě 'linksys', vytvoří nový konfigurační soubor (<file>/etc/wpa_supplicant.conf<-file>), a následně do něj zapíše zašifrovaná data:

# wpa_passphrase linksys "moje_tajne_heslo" > /etc/wpa_supplicant.conf

V článku WPA Supplicant najdete více informací.

Note: /etc/wpa_supplicant.conf je uložený v textové podobně. To sice není nebezpěčné v instalátoru, ale po rebootování do nainstalovaného systému, představuje volně přístupné heslo do WPA sítě bezpečnostní riziko. Nezapomeňte tedy změnit přístupová práva souboru /etc/wpa_supplicant.conf (chmod 0600 /etc/wpa_supplicant.conf - pro čtení jen pro roota).
  • Nyní se připojte k bezdrátové síti, kterou chcete použít. V závislosti na použitém šifrování (žádné, WEP nebo WPA) se postupy liší. Potřebujete také znát jméno vybrané bezdrátově sítě (ESSID).
Šifrování Příkaz
žádné šifrování iwconfig wlan0 essid "linksys"
WEP w/ Hex Key iwconfig wlan0 essid "linksys" key "0241baf34c"
WEP w/ ASCII passphrase iwconfig wlan0 essid "linksys" key "s:pass1"
WPA wpa_supplicant -B -Dwext -i wlan0 -c /etc/wpa_supplicant.conf
Note: Síťové připojování k síti můžete později zautomatizovat pomocí síťových démonů, například netcfg, wicd.
  • Po připojení počkejte pár vteřin a pak ověřte, že jste se úspěšně připojili k přístupovému bodu:
# iwconfig wlan0

Výstup by měl indikovat bezdrátovou síť, ke které jste připojení

  • Požádejte o IP adresu programem /sbin/dhcpcd <interface> :
# dhcpcd wlan0
  • Nakonec se přesvědčte, že systém dokáže překládat doménová jména, /bin/ping:
# ping -c 3 www.google.com

Nyní byste měli už mít funkční síťové připojení. Pro řešení problémů se podívejte na stránku Wireless Setup.

Vraťte se na tty1 (<ALT>+F1) a pokračujte částí Nastavení hodin

Nastavení hodin

  • UTC - Vyberte UTC, pouze pokud na počítači provozujete UNIXové operační systémy.
  • localtime - Vyberte local, pokud používáte i Microsoft Windows.
Note: Přepínaná letního a zimního času funguje při použití localtime špatně (nebo vůbec). Lepší je donutit Windows, aby ukládaly čas ve formátu UTC a používat UTC i v Linuxu

Příprava pevného disku

Warning: Rozdělování pevného disku může zničit vaše data. Nezapomeňte si zazálohovat důležité soubory.
Note: Rozdělování můžete udělat ještě před zahájením instalace Archu, například pomocí nástroje GParted. Pokud jste rozdělení oddílů disku provedli před instalací, můžete přejít k části Nastavení připojených bodů

Ověřte stávající rozložení disku pomocí /sbin/fdisk s přepínačem -l (málé L).

Přepněte na jinou virtuální konzoli (<ALT>+F3) a zadejte:

# fdisk -l

Zapište si disky a partition, které chcete použít pro instalaci Archu.

Přepněte se zpět do instalátoru (<ALT>+F1).

Vstupte do menu "Prepare Hard Drive" (Připravit pevný disk), a následně máte na výběr z několika možností, jak rozdělit pevný disk:

  • Auto-Prepare (automatická příprava, VYMAŽE CELÝ DISK)

Automatická příprava rozděli disk na následující oddíly:

  1. ext2 /boot partition, výchozí velikost 32MB. Budete dotázáni na změnu velikosti podle potřeby.
  2. swap partition, výchozí velikost 256MB. Budete dotázáni na změnu velikosti podle potřeby.
  3. Oddělené / a /home oddíly, (velikosti lze také specifikovat). Dostupné souborové systému zahrhnují ext2, ext3, ext4, reiserfs, xfs a jfs. Pokud použijete automatickou přípravu oddílu, měly by /home a / používat stejný souborový systém.

Automatická příprava disku smaže kompletně celý vybraný disk. Přečtěte si velmi pečlivě varování, které se zobrazí v instalátoru a ujistěte se, že jste vybrali správné zařízení, které chcete naformátovat.

  • Volba 2: Manually Partition Hard Drives (ručně nastavit oddíly )- doporučené.

Tato možnost vám umožní vytvořit si rozložení oddílů přesně podle vašich potřeb.

  • Volba 3: Manually Configure block devices, filesystems and mountpoints (ručně nakonfigurovat bloková zařízení, souborové systémy a přípojné body)

Pokud vyberete tuto možnost, systém zobrazí, které souborové systémy a přípojené body našel na disku a zeptá se, jestli je chcete použít. Pokud zvolíte Ano, dostanete na výběr způsob identifikace disků pomocí dev, label nebo uuid.

  • Volba 4: Vrácení posledních změn

V tomto bodě mohou pokročilejší uživatele Linuxu, kteří jsou dobře obeznámení s rozdělováním disku skočit na část Výběr balíčků níže.

Note: Pokud instalujete systém na USB flash disk, podívejte se do "Installing Arch Linux on a USB key".

Rozdělování disku

Informace o oddílech

Rozdělením pevného disku definujete přesné oblasti (oddíly) na pevném disku, které se budou jevit a chovat jako samostatné disky, na kterých bude vytvořen souborový systém.

  • Existují tři typy oddílů
  1. Primary (Primarní)
  2. Extended (Rozšířený)
  3. Logical (Logický)

Primární oddíly jsou základní, bootovatelné oddíly, ale pevné disky mají limit na maximálně čtyři primární oddíly na disk. Pokud vaše rozdělení požaduje víc jak 4 oddíly, musíte použít rozšířenou partition, která může obsahovat další logické oddíly.

Rozšířené oddíly nejsou samy o sobě použitelné, jsou to jen "kontejnery" pro další logické oddíly. Jestliže je to potřeba, může disk obsahovat jednu rozšířenou partition rozdělenou na vícero logických oddílů.

Když rozdělujete disk, vytvořené logické oddíly budou pojmenované sda1, sda2 a sda3. Když přidáte rozšířenou partition, bude označena sda4 a následující logické oddíly, které bude obsahovat budou označené sda5, sda6 atd.

Swapovací oddíl

Swapovací oddíl je místo na pevném disku, označovaný též jako virtuální paměť. Jádro tento oddíl využívá na odkládání dat, která se nevejdou do fyzické paměti.

Historicky, swapovací oddíl by měl být 2x větší než fyzická paměť. Postupem času, jak se dostupná kapacita paměti zvětšovala, toto pravidlo přestávalo platit. Na strojích do 512MB RAM je toto pravidlo dostačující. Na počítačích s více jak 1024MB není swap téměř potřeba. Pokud byste později došli k závěru, že jej přeci jen potřebujete, je možné vytvořit i swapovací soubor přímo na nějakém oddílu. V následujícím příkladu použijeme 1GB swapovací oddíl.

Note: Pokud používáte uspávání na disk (hibernaci), velikost swapovacího oddílu musí být stejná nebo větší než kapacita fyzické paměti. Někteří uživatelé Archu doporučují dělat swap o 10-15% větší, než je fyzická paměť, a to kvůli možnosti výskytu špatných sektorů na disku.
Rozložení oddílů

Rozložení oddílů záleží na individuálních preferencích. Pokud chcete používat dual boot Arch Linuxu a Windows, podívejte se do článku Windows and Arch Dual Boot.

Možné adresáře, které lze rozdělit na jednotlivé diskové oddíly:

/ (kořenový adresář) Kořenový adresář je primární filesystém na který se dají připojovat další souborové systémy. Všechny soubory a adresáře se nachází v v podadresářích toho adresáře, i když jsou uložené na jiných fyzických zařízeních. Kořenový souborový systém musí obsahovat soubory potřebné pro bootování, obnovu nebo opravu systému a proto jsou některé adresáře pod / nevhodné pro uložení na samostatných oddílech. (vizte varování níže).

/boot Tento adresář obsahuje jádro, ramdisk a konfiguraci zavaděče. /boot je klíčový pro bootování, ale je možné ho uložit i na samostanou partition (například pokud chcete na / používat souborový systém, za kterého neumí zavaděč bootovat).

/home Obsahuje adresáře jednotlivých uživatelů s jejich konfiguracemi a osobními daty.

/usr Zatímco root je prímární souborový systém, /usr je sekundární hierarchie pro data všech uživatelů systému. /usr obsahuje sdílená data, přístupná jen pro čtení. To znamená, že /usr by měl být sdílitelný i mezi různými počítači a nemělo by se do něj zapisovat, s výjimkou aktualizace systému.

/tmp Adresář, do které si programy mohou odkládat dočasná data, jako třeba .lock soubory. Obsah tohoto adresáře se zpravidla vymazává při každém startu systému, a programy by s tím měly počítat. Pokud máte přebytek operační paměti, můžete /tmp adresář přesunout do operační paměti pomocí tmpfs

/var Obsahuje různá (variable) data, administrativní data a data pro logování, cache pacmanu, strom ABS atd. /var existuje, aby bylo možné připojit /usr jen pro čtení. Všechno, co se dříve zapisovalo do /usr se nyní musí ukládat do /var.

Warning: Další adresáře, kromě /boot, nutné pro bootování jsou : '/bin', '/etc', '/lib', a '/sbin'. Proto musí být všechny na stejném oddílu jako /.

Existuje několik výhod spojených s používáním oddělených partition:

  • Bezpečnost: Každý souborový systém může být nastaven v /etc/fstab jako 'nosuid', 'nodev', 'noexec', 'readonly', atd.
  • Stabilita: Uživatel, nebo špatně fungující program můžou zcela zaplnit oddíl daty. Kritické programy, které jsou uložené na jiném oddílu nebudou tímto problémem ovlivněny.
  • Rychlost: Souborový systém, na který je často zapisováno se stáva fragmentovaným (efektivní metodou jak zajistit, aby nedocházelo k nadměrné fragmentaci je zajistit, aby filesystém nebyl nikdy zcela zaplněn). Oddělené partition zůstavají neovlivněné a každou je možné defragmentovat zvlášt podle potřeby.
  • Integrita: Pokud dojde k poškození jednoho z filesystému, ostatní systémy zůstanou nedotčené.
  • Všestrannost: Sdílení dat mezi vícero systémy je jednodušší při použití oddělených partition. Také lze zvolit souborový systém nejvhodnější pro data a použití konkrétních oddílů.

V tomto příkladu použijeme oddělené partition pro /, /var, /home a swapovací oddíl.

Note: /var obsahuje mnoho malých souborů. Toto je důležité vzít v potaz při volbě souborového systému pro tento oddíl.
Jak velká by měla být partition?

Na tuto otázku neexistuje univerzální odpověď. Můžete jednoduše vytvořit jeden oddíl pro root a jeden oddíl pro swap nebo jen jeden kořenový oddíl bez swapu, nebo vycházet z příkladu v tomto průvodci:

  • Kořenový oddíl (/) v tomto příkladu obsahuje i adresář /usr, který se časem rozrůstá v závislosti na nainstalovaném software. 15-20 GB by mělo většině uživatelů stačit.
  • /var bude obsahovat mimo jiné strom ABS a cache pacmana. Kešování balíčků je užitečné - máte tak možnost downgradovat balíčky, pokud je to potřeba. /var má tendenci narůstat, cache pacmana se za poměrně krátkou dobu může významně zvětšit, ale v případě potřeby je možné ji bezpěčně vyčistit. Pokud používáte SSD disk, zvažte vytvoření /var oddílu na pevném disku a nechte na SSD pouze / a /home, abyste předešli mnoha zbytečným zápisům na SSD. 8-12GB by na desktopovém systému mělo být pro /var dostatečné. Záleží, kolik software chcete nainstalovat. Servery by měly mít oddíl s /var větší.
  • /home je typicky místo, kde jsou uložena veškerá uživatelská data - multimédia, dokumenty, stažené soubory atd. Na desktopových systémech, je /home zpravidla největším oddílem. Pokud se rozhodnete přeinstalovat Arch Linux, data ve vašem /home zůstanou nedotčena (pokud se rozhodnete mít /home na samostatném oddílu).
  • Dodatečných 25% místa přidaného ke každému filesystému zajístí ochranu před neočekávaných problémy a poslouží i jako prevence před fragmentací.

Podle tohoto příkladu by disk měl být rozdělen na ~15GB root (/), ~10GB /var, 1GB swap a na zbytku volného místa /home.

Vytváření oddílů s cfdisk

Začněte vytvořením primarního oddílu, který bude obsahovat root, (/).

Vyberte New (Nový) -> Primary (Primární) a zadejte požadovanou velikost kořenového oddílu. Umístěte oddíl na začátek disku.

Také zvolte Type (Typ) oddílu jako '83 Linux'. Vytvořeny / oddíl by se měl objevit jako sda1.

Nyní vytvořte primární oddíl pro /var, jako typ zadejte 83 Linux. Vytvořený /var oddíl bude ozančený sda2.

Jako další vytvořte oddíl pro swap. Zadejte příslušnou velikost a jako typ nastavte 82 (Linux swap / Solaris). Oddíl se bude jmenovat sda3.

Jako poslední vytvořte oddíl pro adresář /home. Vyberte primarní oddíl a nastavte požadovanou velikost. Typ nastavte na 83 Linux. Oddíl s domovským adresářem bude označen sda4.

Příklad:

Name    Flags     Part Type    FS Type           [Label]         Size (MB)
-------------------------------------------------------------------------
sda1               Primary     Linux                             15440 #root
sda2               Primary     Linux                             10256 #/var
sda3               Primary     Linux swap / Solaris              1024  #swap
sda4               Primary     Linux                             140480 #/home

Vyberte Write (Zapsat) a napiště 'yes'. Tato oprace smaže všechna data na všem disku! Pro ukončení programu vyberte Quit. V menu AIF vyberte Done (Hotovo) a pokračujte s "Nastavení přípojných bodů".

Nastavení přípojných bodů

Nastavení, do kterého adresáře se má každá z vytvořených partition připojit.

Typy souborových systémů

Volba souborového systému je subjektivní a záleží na osobních preferencích. Každý souborový systém má své výhody i nevýhody. Zde je velmi stručný přehled podporovaných souborových systémů:

1. ext2 Second Extended Filesystem- Starý, spolehlivý Linuxový filesystém. Velmi stabilní, ale bez podpory žurnálování. Není vhodný pro root (/) a /home, protože jeho kontrola trva velmi dlouho, zato se často použivá na /boot. ext2 může být velmi snadno zkonvertován na ext3.

2. ext3 Third Extended Filesystem- V podstatě ext2 s podporou žurnálování. ext3 je zpětně kompatibilní s ext2, je extrémně vyspělý a stabilní. Jedná se o asi nejrozšířenejší a nejpodporovanější Linuxový souborový systém.

3. ext4 Fourth Extended Filesystem- Zpětně kompatibilní s ext2 i ext3. Přináší podporu pro svazky o velikosti až 1 exabyte a soubory o velikosti až 16 terabytů. Zvyšujě limit na počet podadresářů z 32000 v ext3 na 64000. Nabízí také možnost defragmentace za běhu.

4. ReiserFS (V3)- Výkonný žurnálovací systém Hanse Reisera používá velmi zajímavé metody ukládání dat založené na nekonvenčních a krativních algoritmech. ReiserFS je velmi rychlý, hlavně při práci mnoha malými soubory. Formátování je velmi rychlé, ale připojování je pomalejší. Jedná se o stabilní a vyspělý filesystém, který už není ve vývoji. Je to dobrá volba pro /var.

5. JFS - IBM's Journaled FileSystem - První filesystém který nabídl žurnálování. JFS se dlouhá léta používal v IBM AIX® OS, než byl naportován i na GNU/Linux. JFS v současnosti spotřebovává nejméně CPU zdrojů ze všech Linuxových filesystemů. Velmi rychlý na formátování, připojování, kontrolu a celkově má velmi dobrý výkon, obvzvlášť ve spojení s deadline I/O schedulerem (viz JFS) Není tak široce podporován jako ext nebo ReiserFS, ale je velmi vyspělý a stabilní.

6. XFS - Další systém s rannou podporou žurnálování, původně vyvinutý Silicon Graphics pro IRIX OS a naportovaný pro Linux. XFS nabízí vysokou propustnost velkých souborů. Velmi rychle se formátuje i připojuje. Celkově je ale pomalejší při práci s mnoha malými soubory. Je to velmi vyspělý souborový systém a nabízí možnost defragmentace za běhu.

7. Btrfs - Také známý jako "Butter FS", je nový a velmi mladý filesystém s mnoha funkcemi, podobný výbornému filesystému ZFS od Sunu/Oracle. Umí třeba snapshoty, softwarový raid, kontrolní součty, inkrementální zálohy, on-the-fly kompresi (která nejenže zvyšuje výkon ale i kapacitu disku) a další. Je stále nestabilní (leden 2011), ale byl již začleněn do jádra jako experimentální a je velmi aktivně vyvíjen. Btrfs je považován za budoucnost Linuxových souborových systémů a mnoho distribucí (například Ubuntu) jej nabízejí jako výchozí.

  • JFS a XFS není možné změnšovat pomocí nástrojů jako gparted nebo partition magic.
Poznámka o žurnálování

Všechny výše uvedené souborové systémy (kromě ext2) podporují žurnálování. Žurnálovací souborové systémy jsou odolnější vůči chybám, protože používají žurnály k zápisu změn před tím, než je naostro zapíší na disk. Zabráňují tak poškození metadat v případě výpadku. Ne všechny filesystémy mají stejné žurnálovaní, například pouze ext3 a ext4 nabízejí data-ordered žurnálování (ačkoliv ne jako výchozí volbu), které žurnálují jak data, tak i meta-data (ale s nepříznivým dopadem na výkonnost). Ostatní podporují jen ordered-mode žurnálování, které žurnáluje pouze meta-data. Oba typy žurnálování vratí po výpadku disk do konzistentního stavu. data-mode žurnálování nabízí nejlepší ochranu proti poskožení systému a ztrátě dat, ale může způsobit významnou degradaci výkonu, protože všechna data jsou zapisována dvakrát (nejprve do žurnálu a pak znovu na disk). V závislosti na důležitosti vašich dat byste při výběru vhodného souborového systému měli vzít toto v úvahu.

Jdeme dál...

Vyberte a vytvořte souborový systém (naformátujte oddíl) pro / vybráním yes. Budete dotázání na dodatečné parametry. V našem příkladě, sda2 a sda4 zůstavají. Pro sda2 vyberte typ filesystému a připojte jej jako /var. Nakonec, vyberte souborový systém pro sda4 a připojte ho jako /home. Template:Box Note Vraťte se do hlavního menu.

Výběr balíčků

Všechny balíčky, které se instalují jsou z repozitáře [core]. Balíčky jsou dále rozděleny do skupin Base a Base-devel. Informace o balíčcích a zběžný popis najdete zde.

Nejprve vyberte skupiny balíčků:

Note: Skupina base je automaticky vybrána. Použijte mezerník k označení nebo odznačení balíčků.
Base 
Balíčky z [core] repozitáře poskytují minimální základní prostředí. Tuto skupinu vyberte vždy a odznačte jen ty balíčky, které opravdu nepotřebujete.
Base-devel 
Dodatečné balíčky z [core], jakomake a automake. Většina začátečníků by měla tuto skupinu vybrat, protože tyto programy nejspíš později bude potřeba.

Po vybrání skupin bude zobrazen seznam všech balíčků k instalaci. Nyní je možné zrušit některé zbytečné programy. Použijte mezerník o označení a odznačení.

Note: Pokud chcete připojení k bezdrátové síti, nezapomeňte vybrat balíček wireless_tools. Některé bezdrátové adaptéry také potřebují ndiswrapper a/nebo firmware. Pokud chcete používat WPA šifrování, budete také potřebovat wpa_supplicant. Stránka Wireless Setup vám pomůže vybrat správné balíčky pro vaše zařízení. Také zvažte instalaci netcfg, který vám pomůže s konfigurací sítových profilů v novém systému.

Po vybrání potřebných balíčků se vraťte do menu a pokračujte dalším krokem, Install Packages.

Instalace balíčků

Instalace balíčků nainstaluje vybrané balíčky do nového systému. Pokud vyberete jako zdroj CD/USB nainstalují se balíčky přímo z instalačního média. Pokud jste zvolili Netinstall, stáhnou se z internetu nejaktuálnější balíčky.

Note: V některých instalátorech budete dotázání, jestli chcete zachovat cache pacmana. Pokud zvolíte ano, budete mít možnost později downgradovat balíček na předchozí verzi, takže tuto volbu doporučujeme (cache je možné kdykoliv v případě potřeby vyčistit).

Po stažení všech balíčků zkontroluje instalátor jejich integritu a nainstaluje je do systému.

Konfigurace systému

Tip: Pečlivé následování průvodce a pochopení jednotlivých voleb je důležité ke správně konfiguraci Arch Linuxu.

V této fázi instalace provedete nastavení vaší nové instalace Arch Linuxu. Předchozí verze instalátoru obsahovaly hwdetect, který sbíral infromace o dostupném hardware a na základě toho generoval konfiguraci systému. Tato funkce byla nahrazena moderním nástrojem udev, který by měl zvládnout načíst většinu potřebných modulů automaticky behěm startu systému.

Nejdřív budete dotázání, který editor chcete použit. Vyberte nano, joe nebo [[Vim|vi]. nano je všeobecně považováno za nejjedndušši z uvedených tří editorů. Na wiki stránkách jednotlivých editorů najdete instrukce jak je použít. Dále bude zobrazeno menu se seznamen nejdůležitějších konfiguračních souborů systému.

Note: V této fázi je velmi důležité upravit, nebo alespoň otevřít každý ze souborů. Instalační skript spoléhá na váš vstup, než aby vytvořil tyto soubory. Častou chybou je přeskočení těchto kritických kroků konfigurace.

Nemohl by to dělat instalátor automaticky?

Skrytí procesu konfigurace systému je v rozporu s filozofií Arch Linuxu. Je pravda, že současné verze jádra a nástrojů pro detekcí hardware nabízejí perfektní podporu auto-konfigurace, Arch ale dává uživatelům možnost konfigurace během instalace za účelem transparentnosti a kontroly systémových zdrojů. Když dokončíte úpravy těchto souborů, pochopíte jednduchost ruční konfigurace Arch Linuxu a seznámíte se blíže s jeho základní strukturou, takže budete lépe připraveni na spravování svého nového systému.

/etc/rc.conf

Arch Linux používá soubor Template:Filename jako základní zdroj systémové konfigurace. Tento jediný soubor obsahuje široké množství nastavení a voleb použitých při startu systému. Jak název napovídá, obsahuje také nastavení pro spouštění souborů /etc/rc* a zdrojovou konfiguraci pro tyto soubory.


Sekce LOCALIZATION (lokalizace)
Ukázka sekce LOCALIZATION:
LOCALE="cs_CZ.utf8"
HARDWARECLOCK="localtime"
USEDIRECTISA="no"
TIMEZONE="Europe/Prague"
KEYMAP="cs"
CONSOLEFONT=
CONSOLEMAP=
USECOLOR="yes"
LOCALE 
Toto nastavuje systémové locales, které se použijí lokalizované aplikace. Seznam dostupných locales získáte příkazem Template:Codeline z příkazové řádky.
HARDWARECLOCK 
Určuje, jestli se při startu a ukončení systému mají hardwarové hodiny synchronizovat podle UTC nebo localtime. UTC je vhodnější, díky jednodušším změnám časových zón a letního času. localtime je nutný, pokud máte na počítači dualboot s Windows, které ukládají čas v localtime (pokud se vám povede přinutit Windows, aby používaly UTC, nastavte zde UTC, ušetříte si problémy s předchodem na letní/zimní čas).
USEDIRECTISA 
Použije při synchronizaci času přímý I/O požadavek místo zápisu do Template:Filename.
TIMEZONE 
Nastavení časové zóny. (Všechny dostupné zóny najdete v Template:Filename).
KEYMAP 
Rozložení klávesnice. Dostupná rozložení jsou v Template:Filename. Toto rozložení se aplikuje pouze v konzoli, ale už ne v grafickém prostředí!
CONSOLEFONT 
Konzolový font. Dostupné fonty jsou v Template:Filename Výchozí hodnota (prázná) je bezpečná.
CONSOLEMAP 
Definuje mapu konzole, která se má načíst setfontem při bootu. Dostupné mapy jsou v Template:Filename. Výchozí hodnota (prázdná) je bezpečná.
USECOLOR 
Zvolte "yes", pokud máte barevný monitor a chcete si užívat barviček v konzoli.

Sekce HARDWARE
Příklad pro HARDWARE:
# Scan hardware and load required modules at boot
MOD_AUTOLOAD="yes"
# Module Blacklist - Deprecated
MOD_BLACKLIST=()
#
MODULES=(!net-pf-10 !pcspkr loop)
MOD_AUTOLOAD 
Nastavním na hodnotu "yes" se pro detekci hardware použije udev . UDev se postará o načtení potřebných modulů a ovladačů pro všechna zařízení. Nastavením na "no" bude systém spoléhat pouze na vaši ruční konfiguraci.
MOD_BLACKLIST 
Tato volba je zastaralá, moduly, které se nemají při startu načítat mohou být umístěny přímo do pole MODULES= níže.
MODULES 
Definuje, které dodatečné moduly se mají při bootu načítat. Pokud máte k dispozici disketovou mechaniku, přidejte modul "floppy". Pokud chcete připojovat soubory jako bloková zařízení (tzv. loopback), přidejte "loop". Pokud chcete explicitně zakázat načítání některých modulů, uveďte je s prefixem "!" V tomto příkladě jsou zákázany moduly IPv6 a otravný PC speaker. Pokud jste u MOD_AUTOLOAD yvolili "no", musíte uvést všechny moduly, které může systém potřebovat.

Sekce NETWORKING
HOSTNAME 
Hostname si nastavte dle libosti. Jedná se o název počítače v síti. Ať už nastavíte cokoliv, nezapomeňte pak změnit i záznam v Template:Filename
eth0 
'Ethernet, karta 0'. Pokud používáte statickou IP adresu, upravte adresu rozhraní, síťovou masku, a broadcast adresu. Nastavte na eth0="dhcp", pokud chcete použít DHCP pro automatickou konfiguraci.
INTERFACES 
Sem uveďte všechna síťová rozhraní. Vícero rozhraní oddělte mezerou, např. (eth0 wlan0)
gateway 
Pokud používáte statickou IP, nastave adresu brány. Pokud používáte DHCP, můžete toto pole ignorovat. Některé routery ale mohou tuto konfiguraci vyžadovat.
ROUTES 
Pokud používáte statickou IP, odstraňte ! z pole 'gateway'. Pokud používáte DHCP, můžete zpravidla nechat tuto proměnnou zakomentovanou vykřičníkem (!). Občas je nutné ale ROUTES a gateway nastavit. Pokud budete mít problémy s připojením, vraťte se k této konfiguraci.

Příklad s dynamickou IP (DHCP):

HOSTNAME="arch"
#eth0="eth0 192.168.0.2 netmask 255.255.255.0 broadcast 192.168.0.255"
eth0="dhcp"
INTERFACES=(eth0)
gateway="default gw 192.168.0.1"
ROUTES=(!gateway)

Příklad se statickou IP:

HOSTNAME="arch"
eth0="eth0 192.168.0.2 netmask 255.255.255.0 broadcast 192.168.0.255"
INTERFACES=(eth0)
gateway="default gw 192.168.0.1"
ROUTES=(gateway)

Při použití statické IP, upravte v Template:Filename záznamy o DNS serverech, viz níže.

Note: Pokud se připojujete k bezdrátové síti, je potřeba udělat pár kroků navíc a nastavit nějakého správce sítě, například netcfg nebo wicd. Pro více informací se podívejte do článku Wireless Setup
Tip: Pokud používáte nestandardní velikost MTU (tzv. jumbo frames) a váš hardware tuto funkci podporuje, podívejte se do článku Jumbo Frames.

Sekce DAEMONS

Toto pole obsahuje seznam názvů skriptů uložených v /etc/rc.d, které se mají spouštět při startu systému. Démoni se spouští v takovém pořadí, v jakém jsou uvedení v poli. Pro urychlení bootu je také možné nastavit asynchronní inicializaci na pozadí.

DAEMONS=(network @syslog-ng netfs @crond)
  • Jestliže je před názvem skriptu vykřičník (!), skript se nespustí.
  • Jestliže je před názvem zavináč (@), bude skript spuštěn na pozadí - tzn. že systém nebude čekat na úspěšné spuštění démona, ale rovnou přejde ke spouštění dalšího (užitečné pro zrychlení startu systému). Nespouštějte na pozadí démony, kteří jsou vyžadování jinými démony, například "mpd" závisi na "network", proto by spouštění "network" na pozadí mohlo "mpd" rozbít.
  • Pokud po instalaci nové služby chcete, aby se automaticky spouštěla po startu, upravte toto pole.
Note: 'BSD-styl' spouštění, který v Archu použiváme, je elegantním řešením toho, co ostatní distribuce řeší různými symlinky do adresáře /etc/init.d.

O démonech

Pole [[Sekce DAEMONS]|DAEMONS] není v tuto chvíli potřeba měnit, ale je užitečné vysvětlit, co to vlastně je, protože v pozdějších částech se k nim ještě dostaneme.

Démon je program, který běží na pozadí, čeká na nějaké události a poskytuje různé služby. Dobrým příkladem je webserver, který čeká na požadavek na doručení webové stránky (třeba httpd), nebo SSH server, který čeká na příhlášení uživatele (sshd). Toto jsou příklady plnohodnotných aplikaci, ale existují i malí skrytí démoni, kteří například zapisují informace do logů (syslog, metalog) nebo démon, který poskytuje grafické přihlášení (gdm, kdm, ...). Všechny tyto programy je možné přidat do seznamu démonů a systém je automaticky spustí při startu. Užiteční démoni budou v tomto průvodci ještě zmíněni.

Historicky, výraz démon (angl. daemon) vznikl v MIT na projektu MAC. Vývojáři převzali jméno z Maxwellova démona, imaginární bytosti ze slavného myšlenkového pokusu, která sedí na pozadí a třídí molekuly. *nixové systémy převzaly tuto terminologii a vytvořili opačný acronym disk and execution monitor.

Tip: Všichni démoni v Arch Linuxu jsou drženi v /etc/rc.d/

/etc/fstab

fstab ( file systems table - tabulka souborových systémů) je soubor, který obsahuje seznam všech dostupných disků a oddílů a určuje, kam a jak se mají připojit. Soubor /etc/fstab je nejčastěji používán programem mount. Program mount bere souborový systém na zařízení a připojuje ho do hlavního adresářového podstromu. /etc/rc.sysinit volá mount -a přibližně ve třech čtvrtinách bootovacího procesu a program mount čte celý /etc/fstab aby zjistil, které oddíly, kam a jak má připojit. Pokud k filesystému přidáte volbu noauto /etc/fstab, mount -a tento oddíl nepřipojí.

An example of Template:Filename

# <file system>        <dir>        <type>        <options>                 <dump>    <pass>
none                   /dev/pts     devpts        defaults                       0         0
none                   /dev/shm     tmpfs         defaults                       0         0
/dev/sda1                   /          jfs        defaults,noatime               0         1
/dev/sda2                   /var     reiserfs     defaults,noatime,notail        0         2
/dev/sda3                    swap     swap        defaults                       0         0
/dev/sda4                   /home      jfs        defaults,noatime               0         2
Note: Volba 'noatime' vypíná zápis informace o posledním čase čtení. Tato volba zvyšuje výkon a snižuje spotřebu energie (viz [1]). Volba 'notail' u ReiserFS vypíná funkci tailpacking. Výsledkem je lepší výkon za cenu trošku horšího využití disku
<file system> 
popisuje bloková zařízení nebo vzdálené souborové systémy, které se mají připojit. Pro standardní připojování, toto pole obsahuje název souboru pro blokové zařízení (vytvořeného programem mknod během bootu), například '/dev/cdrom' nebo '/dev/sda1'.
Note: Pokud váš systém má více jak jeden pevný disk, instalátor použije UUID, místo sdx kvůli konzistenci v mapování disků Použití UUID má několik výhod a předchází problémům, které mohou nastat, když v budoucnu připojíte další pevný disk. Kvůli aktivnímu vývoji jádra a udevu se také může měnit pořadí, ve kterém ovladače nahrávají jednotlivé řadiče na desce. Téměř každá deska má vícero řadičů (SATA/IDE) a kvůli zmíněným změnám, se při dalším bootu může /dev/sda jmenovat /dev/sdb a naopak. (Viz tento článek pro více informací o bezpečném mapování zařízení).
<dir> 
popisuje přípojný bod; adresář, kam se má filesystém přípojit. U swapovacího oddílu uveďte 'swap' (swapovací oddíly nejsou ve skutečnosti připojovány do stromu adresářů)
<type> 
informuje o typu souborového systému. Linux podporuje mnoho souborových systému (seznam všech souborových systémů podporovaných právě běžícím jádrem najdete v /proc/filesystems). Záznam 'swap' určuje, že se jedná o odkládací oddíl. Záznam 'ignore' způsobí, že daná řádka bude ignorována.
<options> 
dodatečné volby pro připojení souborového systému. Jde o čárkami oddělený seznam bez mezer. Každý filesystém může podporovat jiné volby. Dodatečné informace o souborových systémech, najdete v 8. kapitole manuálových stránek mount.
<dump> 
používá se programem dump(8) a určuje, jestli se daný oddíl má zálohovat nebo ne. Hodnota 0 znamená zálohování vypnuto. Nástroj dump není součástí výchozí instalace Arch Linuxu.
<pass> 
použivá se programem fsck(8) a určuje, jestli a v jakém pořadí se má při spuštení provádět kontrola integrity souborového systému. Kořenový oddíl by měl mít hodnotu <pass> 1, další oddíly pak 2 nebo 0. Pokud má více oddílu stejnou hodnotu <pass> a oddíly se nachází na různých fyzických zařízeních, proběhne kontrola paralelně. Pokud jsou oddíly na jednom zařízení, proběhne konrola v takovém pořadí, v jakém jsou záznamy uvedené v tomto souboru.

Více informací najdete v článku o Fstab.

/etc/mkinitcpio.conf

Ve většině případů není nutné v tuto chvíli soubor upravovat, ale přečtěte si prosím následující informace.

Tento soubor umožňuje další dolaďování inital ram filesystemu, tzv. initramfs (historicky označovaného jako initial ramdisk, "initrd") pro váš systém. initramfs je zkomprimovaný obraz, který je načítán jádrem při startu. Účelem je poskytnout minimální filesystém s potřebnými nástroji tak, aby jádro mohlo připojit kořenový filesystém. To znamená načíst moduly, které jsou potřeba pro práci s IDE, SCSI nebo SATA zařízeními. Jakmile initramfs načte potřebné moduly, předá kontrolu jádru a bootovaní pokračuje. Z toho důvodu initramfs obsahuje pouze moduly potřebné, pro připojení kořenové filesystému a nemusí obsahovat všechny moduly, které kdy bude potřeba. Většina jaderných modulů bude načteno udevem později během bootovacího procesu z již připojeného kořenového adresáře.

mkinitcpio je novou generací initramfs creation. Oproti starým skriptům mkinitrd a mkinitramfs má mnoho výhod:

  • Používá glibc a busybox jako základ pro ranný uživatelský prostor
  • Umí použít udev pro detekci hardware za běhu, takže není potřeba načítat hromady modulů zbytečně
  • Hook-based skripty jsou snadno rozšiřitelné vlastními hooky, které je možné snadno vložit do balíčků bez potřeby upravovat samotný mkinitcpio.
  • Podporuje lvm2, dm-crypt pro starší šifrování svazků i pro luks, raid, swsusp a suspend2, bootování z usb mass storage zařízení a další
  • Mnoho funkcí může být nastaveno z příkazové řádky jádra bez nutnosti generovat nový obraz
  • mkinitcpio skript umožňuje vkládat obraz přímo do jádra
  • Díky své flexibilitě není nutné v mnoha případech rekompilovat jádro

Pokud používáte RAID nebo LVM pro kořenový svazek, je nutné nakonfigurovat příslušné HOOKS. Více informací v článcích o RAID a /etc/mkinitcpio. Pokud používáte neamerické rozložení klávesnice, přidejte "keymap", aby se během bootu mohlo načíst vaše rozložení. Přidejte "usbinput", pokud používáte USB klávesnici. Nezapomeňte přidat "usb", pokud instalujete Archa na externí disk, flash nebo SD kartu připojenou přes USB:

HOOKS="base udev autodetect pata scsi sata usb filesystems keymap usbinput"

(Pokud bootování selže a systém vás požádá o heslo pro roota, nebudete ho jinak moci zadat)

Pokud potřebujete podporu pro bootování z USB, FireWire či PCMCIA zařízení, NFS úložíště, softwarevého RAID pole, LVM2 svazku, šifrovaného oddílu nebo podporu pro DSDT, nastavte příslušně HOOKS.

/etc/modprobe.d/modprobe.conf

Tento soubor slouží k nastavení speciálních voleb pro jaderné moduly. V této fázi není zpravidla úprava nutná.

/etc/resolv.conf

Note: Pokud používáte DHCP, můžete tuto část v klidu přeskočit, protože soubor bude vytvořen a odstraněn automaticky DHCP démonem. Toto chování je možné změnit, viz stránkyNetwork a Resolv.conf.

resolver je sada metod ve standardní knihovně C, které umožňují přístup k DNS (Domain Name System). Jednou z hlavních funkcí DNS je překládat doménová jména (např. www.archlinux.org) na IP adresy (66.211.214.131). Konfigurační soubor resolveru /etc/resolv.conf obsahuje informace, které resolver čte, když jej proces poprvé zavolá. Záznamy v tomto souboru jsou mj. adresy serverů, kterých resolver ptá na překlad.

Pokud používáte statickou IP adresu, nastavte v /etc/resolv.conf své DNS servery (nameserver <ip-address>). Můžete vložit libovolný počet záznamů.

Příklad s použitím OpenDNS:

nameserver 208.67.222.222
nameserver 208.67.220.220

Pokud používáte router, pravděpodobně budete chtít nastavit jako svůj DNS server právě ten. Příklad:

nameserver 192.168.1.1

Pokud používáte DHCP, můžete také nastavit svůj DHCP server v routeru, nebo povolit automatické získávání od ISP, pokud to váš ISP podporuje.

/etc/hosts

Tento soubor spojuje IP adresy s hostnamy a aliasy, jedna řádka na každou adresu. Pro každého hosta by měla být jedna řádka s následující informací:

<IP-address> <hostname> [aliasy...]

Přidejte svůj hostname, ten který jste nastavili v /etc/rc.conf, jako alias, tak, aby záznam vypadal následovně:

127.0.0.1   localhost.localdomain   localhost vase_hostname
Warning: Tento formát, včetně 'localhost' a vašeho hostname je požadován kvůli kompatibilitě s programy. Pokud jste tedy pojmenovali svůj počítač Arch, bude záznam vypadat:
127.0.0.1   localhost.localdomain   localhost arch
Chyby v těchto záznamech mohou vést ke zpomalení sítě nebo nefunkčnosti některých programů. Je to častá chyba začátečníků.
Note: Současná verze instalátoru automaticky vloží vaše hostname do tohoto souboru, jakmile upravíte Template:Filename. Pokud se tak z nějakého důvodu nestalo, přidejte záznam podle uvedených instrukcí ručně.

Pokud používáte statickou IP, přidejte další řádku se syntaxí: <staticka-IP> <hostname.domainname.org> <hostname>, tedy například:

192.168.1.100 vase_hostname.domain.org  vase_hostname
Tip: Pro větší pohodlí si také můžete přidat aliasy pro vaši síť nebo web:
64.233.169.103   www.google.com   g
192.168.1.90   media
192.168.1.88   data
Ukázka výše vám umožňují otevřít google jednoduše zadáním 'g' jako adresy, a přistupovat k médiovému a data serveru pomocí jmén bez nutnosti pamatovat si a psát jejich IP adresy..

/etc/hosts.deny a /etc/hosts.allow

Upravte tyto soubory podle vašich potřeb, pokud plánujete používat třeba ssh démona. Ve výchozí konfiguraci systém odmítné přijmout jakékoliv příchozí spojení, nejen ssh. Upravte soubor /etc/hosts.allow a přidejte příslušné parametry:

  • Kdokoliv se může připojit
sshd: ALL
  • Lze se připojit pouze z této adresy
sshd: 192.168.0.1
  • Lze se připojit z místní LAN sítě (rozsah 192.168.0.0 až 192.168.0.255)
sshd: 192.168.0.
  • Omezení pro daný rozsah
sshd: 10.0.0.0/255.255.255.0

Pokud nechcete používat ssh démona, nechte tento soubor tak, jak je. Prázdný.

/etc/locale.gen

Příkaz /usr/sbin/locale-gen čte nastavení z /etc/locale.gen a generuje podle toho locales. Ty jsou použity například glibc a jinými přeložitelnými programy, aby s vámi komunikovali v preferovaném jazyce, podporovali vaši abecedu, řazení atd.

Standardně je soubor Template:Filename prázdný, jen se zakomentovanou dokumentací. locale-gen se spouští pouze při aktualizaci glibc, aby vygeneroval nové locales.

Vyberte locales, které potřebujete (odstraňte "#"):

en_US ISO-8859-1
en_US.UTF-8
cs_CZ.UTF-8
cs_CZ ISO-8859-2

Instalátor nyní spustí locale-gen skript, který vygeneruje locales, které jste zvolili. Locales můžete kdykoliv změnit editací toho souboru a následným spuštěním programu 'locale-gen' jako root.

Note: Pokud si nevyberete žádné locales, budete se v systému často setkévat s chybou "The current locale is invalid...". Nejde o nic kritického, systém použije výchozí hodnoty, ale budete toho mít plné logy. Toto je asi nejčastější chyba u nováčků.

Pacman-Mirror

Vyberte zrcadlo, které má správce balíčků pacman používat. Pamatujte, že ftp.archlinux.org je zpomalené na 50KB/s. V čechách můžete použít například mirror na VPSFree:

Server = http://mirrors.vpsfree.cz/archlinux/$repo/os/$arch

Root password (heslo roota)

Nakonec nastavte heslo pro uživatele root. Zvolte heslo, které nezapomenete, protože bez roota se heslo roota mění těžko. Vraťte se do hlavního menu a pokračujte instalací zavaděče.

Done (Hotovo)

Když vyberete "Done", systém znovu sestaví obraz jádra a vrátí vás zpátky do menu. Tato operace může chvíli trvat.

Instalace zavaděče

Protože v našem příkladu nemáme žádný sekundarní operační systém, potřebujeme nainstalovat zavaděč. Doporučovaný je GRUB a proto ho použijeme i v následujících příkladech. Kromě GRUBu můžete zvolit ještě LILO nebo Syslinux.

Vygenerovaná konfigurace GRUBu (Template:Filename) by měla být dostačující, ale ověřte ji, abyste se ujistili, že budete schopni nabootovat (především zkontrolujte, že na třetí řádce je správně specifikováno UUID kořenového oddílu). Také můžete upravit rozlišení konzole přidáním vga=<kod> do řádky kernel (tabulka rozlišení a odpovídajících kódu je v dokumentaci na začátku souboru Template:Filename.)

Popis:

title 
Název položky v menu. "Arch Linux (Main)" bude zobrazeno jako výchozí volba
root 
Kořen GRUBu; zařízení a oddíl, kde je uložený kernel (/boot). (přesněji kde je uložen stage2 soubor GRUBu). NEMUSÍ se jednat o kořenový svazek (/), protože /boot může být na jiném oddílu. Číslování GRUBu začíná na 0 a používá formát (hdx,x) a je nezávislé na SATA nebo IDE sběrnici. Bootovací partition jsme umístili jako první partition na prvním disku, takže záznam bude (hd0,0).
kernel 
Tato řádka udává:
  • Cestu a název souboru s jádrem relativně ke kořenu GRUBu. V tomto příkladě, /boot je složka na stejné partition jako / a vmlinuz26 je název souboru s jádrem Template:Filename. Kdyby /boot byl na samostatném oddílu, cesta k jádru by byla jednoduše Template:Filename - relativně k umístění GRUBu.
  • Přepínač root= předává jádru informaci, kde se nachází kořenový oddíl (/) (přesněji partition s programem Template:Filename). Jednoduchý způsob, jak odlišit tyto dva výskyty 'root' v Template:Filename je pamatovat si, že první výskyt informuje grub, kde je uložené jádro, a druhý root= říká jádru, kde je kořenový oddíl.
  • Přepínače jádra. V nášem případě, ro připojí souborový systém během startu pouze pro čtení (bezpečná výchozí volba; pokud by způsobovala problémy, můžete ji odstranit). V závislosti na hardware můžete přidat rootdelay=8, aby jádro mohlo nabootovat ze sítě nebo z USB disku.
initrd 
Cesta a název souboru s initial RAM filesystem relativně ke GRUBu. Opět, v tomto případě je /boot pouze adresář umístěný na stejném oddílu jako / a kernel26.img je soubor initrd, tedy /boot/kernel26.img. Kdyby /boot byl na samostatné partition, cesta by byla jednoduše /kernel26.img - tedy relativně ke kořeni GRUBu.

Příklad

title  Arch Linux (Main)
root   (hd0,0)
kernel /boot/vmlinuz26 root=/dev/sda1 ro
initrd /boot/kernel26.img

Přiklad s /boot na samostatném oddílu

title  Arch Linux (Main)
root   (hd0,0)
kernel /vmlinuz26 root=/dev/sda3 ro
initrd /kernel26.img

Nainstalujte GRUB do MBR (Master Boot Record) - v našem příkladě /dev/sda.

Warning: Ujistěte se, že instalujete GRUB do /dev/sdX, nikoliv /dev/sdX#! Toto je častá chyba.
Tip: Více informací najdete na naší wiki stránce o GRUBu.

Váš nový základní systém Arch Linux je nyní funkčním prostředím GNU/Linux a je připravený pro přizpůsobení. Od tohoto místa můžete z této elegantní sady nástrojů vybudovat cokoliv si budete přát nebo potřebovat pro své účely.

Přihlašte se pomocí účtu root. Nejdříve jako root zkonfigurujeme pacmana a zaktualizujeme systém, poté přidáme účet běžného uživatele. Template:Box Note

Konfigurace základního systému

Nyní Vám ukážeme několik základních postupů. Přihlašte se jako root.

Konfigurace pacman

Upravte /etc/pacman.conf

nano -w /etc/pacman.conf</code>

a odstraňte '#' před řádkou "Include = /etc/pacman.d/community"- pro přidání dalšího zdroje balíčků, které mohou nabídnout mnoho užitečných aplikací.Nyní upravte /etc/pacman.d/community a zvolte mirrory, které jsou umístěné blízko Vás (pokud používáte nano, Ctrl+A označuje oblast, šipka dolů označuje řádky, Ctrl+K ořízne označenou oblast a Ctrl+U vloží). Opakujte to pro všechny soubory v /etc/pacman.d/.

Konfigurace sítě

Obsáhlejší instrukce pro konfigurace sítě lze nalézthere.

Pevná LAN

Pokud vše vyšlo dobře, měli by jste mít funkční síť. Zkuste ping www.google.cz pro ověření. Pokud se objeví "unknown host" error, Vaše síť není správně nakonfigurována. Zkuste : ifconfig měli byste vidět záznam pro eth0. Můžete nastavit novou statickou ip s ifconfig eth0 <ip address> netmask <netmask> up a defaultní bránu route add default gw <ip address of the gateway>. Zkontrolujte, zda /etc/resolv.conf obsahuje dns server, pokud ne zapište ji tam. Zkuste Vaši síť znova s ping www.google.cz. Pokud vše funguje, upravte /etc/rc.conf jak je popsáno v sekci 2.6 (statická ip). Pokud máte dhcp server/router, zkuste dhcpcd eth0 Pokud vše funguje, upravte /etc/rc.conf jak je popsáno v sekci 2.6 (dynamická ip).


Bezdrátová Lan

Wireless Setup (TODO) Simplify and generalize it, link only for more advanced stuff

Analogový Modem

K použití Hayes-compatible, externího analogového modemu potřebujete minimálně nainstalovatppp balíček. Upravte soubor /etc/ppp/options podle svých potřeb pomocí man pppd. Budete potřebovat definovat chat skript na vyplnění uživatelského jména a hesla pro ISP po sestavení prvotního spojení. Manuálové stránky pro ppp a chat mají dostatečné příklady pro uspokojivé vytvoření spojení.S udev sériový port je většinou /dev/tts/0 a /dev/tts/1.

Místo zápasu s pppd, můžete opt nainstalovat wvdial nebo podobný nástroj k snadnému nastavení. Pokud používáte WinModem, který je v základu PCI karta pracující jako analogový modem, měli byste použít informace na LinModem homepage.

ISDN

Nastavení ISDN ve 3 krocích:

  1. Instalace a konfigurace hardware
  2. Instalace a konfigurace nástrojů ISDN
  3. Přidání nastavení pro Vašeho ISP

Současné Arch kernely obsahují nezbytné ISND moduly, což znamená, že nemusíte rekompilovat kernel, jedině že byste používali starý ISDN hardware. Po instalaci ISDN karty do vašeho PC nebo připojení ISDN-Box do USB, můžete zkusit načíst moduly s modprobe. Skoro všechny pasivní ISDN PCI karty zvládnou "hisax" modul, který potřebuje dva parametry; typ a protokol. Musíte nastavit protokol na '1', pokud Vaše země používá 1TR6 standart, '2' pokud používáte EuroISDN (EDSS1), '3' pokud jste připojeni k tzv. pronajmuté lince bez D-kanálu a '4'pro US NI1.

Detaily všech nastavení a jak je nastavit jsou v dokumentaci o kernelu, víc specifikací je v isnd podadresáři nebo jsou dostupné online. Typ parametru záleží na kartě; list všech možných typů je k nalezení v README.HiSax dokumentaci. Vyberte si svou kartu a načtěte modul s patřičnými volbami jako toto: modprobe hisax type=18 protocol=2

To načte hisax modul pro ELSA Quickstep 1000PCI - použivaná v Německu na EDSS1 protokol. Najdete užitečný výstup v /var/log/everything.log, kde byste měli vidět vaší kartu připravenou k práci. Vemte v potaz, že možná budete potřebovat načíst další usb moduly pro práci s externím USB ISDN adaptérem.

Poté co se potvrdí, že vaše karta pracuje s určitým nastavením, můžete přidat modul do /etc/modprobe.conf (nebo do /etc/modules.conf pokud užíváte kernel 2.4.x): alias ippp0 hisax

options hisax type=18 protocol=2

Případně můžete použít toto a přidat hisax do pole MODULY(MODULES) v rc.conf. Záleží na Vás, ale tento příklad má výhodu v tom, že modul nebude načten, doku není opravdu potřeba.

Tím by mělo být vše funkční. Nyní potřebujete nějaké základní nástroje pro použití.

Nainstalujte balíček isdn4k-utils a přečtěte si manuálové stránky k isdnctrl. Tam najdete popis jak vytvořit konfigurační soubor, který může být spojen s isdnctrl, také tam najdete užitečné příklady nastavení. Nezapoměňte přidat Vaše SPID do Vašeho MSN nastavení oddělené mezerou, pokud používáte US NI1.

Po konfiguraci Vaší ISDN karty s isdnctrl, měli byste být schopni se připojit k zařízení, které jste vyplnili jako PRHONE_OUT parametr, ale ještě musíte vyplnit uživatelské jméno a heslo do /etc/ppp/pap-secrets nebo /etc/ppp/chap-secrets jako byste konfigurovali normální analogovou PPP linku v závislosti jaký protokol Váš ISP používá pro autentizaci. Pokud si nejste jistí, zapište data do obou souborů.

Pokud vše nastavíte správně, měli byste být schopni sestavit vytáčené spojení s isdnctrl přes ippp0 jako uživatel root. Pokud máte nějaký problém, zkontrolujte nejprve soubory log.


DSL (PPPoE)

These instructions are only relevant to you if your PC itself is supposed to manage the connection to your ISP. You do not need to do anything but define a correct default gateway if you are using a separate router of some sort to do the grunt work.

Before you can use your DSL online connection, you will have to physically install the network card that is supposed to be connected to the DSL-Modem into your computer. After adding your newly installed network card to the modules.conf/modprobe.conf or the MODULES array, you should install the rp-pppoe package and run the adsl-setup script to configure your connection. After you have entered all the data, you can connect and disconnect your line with

/etc/rc.d/adsl start

and

/etc/rc.d/adsl stop

respectively. The setup usually is rather easy and straightforward, but feel free to read the manpages for hints. If you want to automatically dial in on bootup, add adsl to your DAEMONS array.

Update systému

Update, synchronizaci a upgrade celého systému provedete jednoduchým příkazem:

pacman -Syu

pacman stáhne nejnovější informace o dostupných balíčcích a provede všechny dostupné aktualizace. (Je možné, že budete dotázáni na update samotného správce balíčků pacman. Pokud se tak stane, odpovězte Ano, a po jeho aktualizaci proveďte příkaz pacman -Syu znovu.) V případě, že byl aktualizován kernel, proveďte restart. Template:Box Note

Krása modelu Arch rolling release

Myslete na to, že Arch je rolling release distribuce. To znamená, že neexistuje důvod pro reinstalaci, nebo nějaké šílené laborování při aktualizaci na nejnovější verzi. Úplně jednoduše pravidelným používáním příkazu pacman -Syu udržujete váš systém zcela aktuální.

Seznamte se s pacmanem

Pacman je ten nejlepší kamarád uživatelů Arch Linuxu. Doporučujeme vám, abyste se s ním dobře seznámili a naučili se ho používat. Zkuste příkaz:

man pacman

Ve volném čase si projděte také wiki sekci Pacman.

Přidání uživatele a nastavení skupin

Pro každodenní práci byste neměli používat účet root. Nejenže je to nepraktické, hlavně je to nebezpečné. Root se používá pro administrátorské úkony. Namísto toho vytvořte běžné uživatelské účty příkazem:

adduser

Ačkoliv lze bezpečně použít většinu výchozích voleb, asi budete chtít pro využití plnohodnotného desktopu přidat uživatele do doplňujících skupin, jako storage, audio, video, optical a wheel.

Skupiny a příslušní uživatelé jsou definováni v /etc/group.

Zahrnují tyto možnosti:

  • audio - používání zvukové karty
  • wheel - umožní použít příkaz sudo
  • storage - správa úložných zařízení
  • video - video a 3D akcelerace
  • optical - přístup k optickým zařízením
  • floppy - přístup k disketovým jednotkám
  • lp - správa tiskových úloh

Více se o skupinách dočtete v sekci Groups.

Pro více informací se podívejte také na manuálové stránky usermod a gpasswd.

Instalace a konfigurace Hardware

Konfigurace zvukové karty

Vaše zvuková karta by měla fungovat, ale pokud nic neslyšíte, je možné, že je zvuk ztišen. Nainstalujte balíček alsa-utils pacman -S alsa-utils a použíte alsamixer k nastavení. Zvyšte hlasitost alespoň u master a pcm kanálu (zmáčkněte klávesu M). Ukončete program pomocí klávesy ESC a uložte nastavení pomocí: alsactl store Přidejte alsa deamon do /etc/rc.conf k automatickému uložení mixeru při startupu.

Configuring CPU frequency scaling

Moderní procesory umožňují snížit jejich frekvenci a napájení za účelem snížení vyzařování tepla a spotřeby energie. Většinou to vede k tiššímu systému, tudíž i desktopový systém z toho bude těžit. Nainstalujte cpufrequtils: pacman -S cpufrequtils a přidejte cpufreg do sekce deamons v /etc/rc.conf. Upravte konfigurační soubor /etc/conf.d/cpufreq a změňte: governor="conservative" což dynamicky mění frekvenci cpu, pokud je potřeba (to je bezpečná varianta také na desktopových systémech). Upravte min_freq a max_freq podle svých představ. Přidejte frequency scalling do /etc/rc.conf řádky modules (příklad: speedstep_centrino pro Pentium M processors or powernow-k8 pro Athlon 64). Načtěte moduly: modprobe <modulname> and start cpufreq with

/etc/rc.d/cpufreq start

Additional tweaks for laptops

Kvůli některým speciálním funkcím musíte zapnout podporu ACPI (příklad: uspání, speciální klávesy...). Nainstalujte acpid: pacman -S acpid add it to the daemons in /etc/rc.conf (acpid). Spusťte

/etc/rc.d/acpid start

Další dobrou volbou je nainstalování powersave a přidání do sekce deamons /etc/rc.conf (powersaved). Powersave obsahuje několik oprav pro suspendování do RAM a standby a také úspora baterie. Spusťte: /etc/rc.d/powersaved start

Více informací o Arch Linuxu na různých laptopech můžete nalézt here

Instalace a konfigurace Xorg

Nyní k instalaci Xorg použití pacman. pacman -S xorg Nyní ja nainstalován základní balíček pro běh X serveru. Měli byste přidat ovladač Vaší grafické karty (příp. xf86-video-<name>). K získání seznamu video ovladačů: pacman -Ss xf86-video | less Pokud neznáte jaký typ grafické karty máte, zadejte: lspci | grep VGA Nyní spusťte Xorg -configure k vytvoření základní konfigurace X serveru. Pokud chcete otestovat konfiguraci, nainstalujte xterm a twm: pacman -S xterm xorg-twm přesuňte xorg.conf.new (mv /root/xorg.conf.new /etc/X11/xorg.conf) a spusťte startx. Ukončete X server pomocí Ctrl+Alt+Backspace. Možná budete potřebovat další úpravy v xorg.conf.


Advanced instructions for Xorg configuration can be found here

Úprava rozložení klávesnice

Můžete změnit rozložení klávesnice. Upravte /etc/X11/xorg.conf a přidejte tyto řádky do Input Section (keyboard0):

       Option          "XkbLayout"     "cs"
       Option          "XkbVariant"    "nodeadkeys"

Myš

Pokud chcete mít funkční - funkce kolečka - přidejte do sekce Input Section(mouse0):

       Option      "ZAxisMapping" "4 5 6 7"

Použití properitních grafických ovladačů(Nvidia, Ati)

Grafické karty Nvidia

Nainstalujte ovladač nvidia:

pacman -S nvidia

Upravte nastavení v /etc/X11/xorg.conf sekci Device Section - změňte sekci Driver z nv na nvidia. Vhodné je také přidat novou sekci:

Section "DRI"
       Mode    0666
EndSection

Některé užitečné nastavení jsou níže(pozor ne všechny volby nemusí fungovat na vašem systému):

       Option          "RenderAccel" "true"
       Option          "NoLogo" "true"
       Option          "AGPFastWrite" "true"
       Option          "EnablePageFlip" "true"


Měli byste přidat toto do sekce modulů:

Load "glx"

Spusťte modprobe nvidia k načtení ovladačů a otestujte konfiguraci spuštěnímstartx

Advanced instructions for Nvidia configuration can be found here

ATI Graphic Cards

ATI owners have two options for drivers. If you unsure which driver to use try the open source one first. The open source driver will suite most needs along with generally being less problematic.

Install the proprietary ATI Driver with

pacman -S ati-fglrx

Use the aticonfig tool to modify the xorg.conf. Note: The proprietary driver does not support AIGLX. To use Compiz or Beryl with this driver you would need to use XGL.

Install the open source ATI Driver with

pacman -S xf86-video-ati

Currently the open source driver is not on par with the performance of the proprietary one. It also lacks TV-out, dual-link DVI support, and possibly other features. On the other hand it supports Aiglx and has better dual-head support.

Advanced instructions for ATI configuration can be found here.

Instalace a konfigurace desktopového prostředí

Zatímco X Window System poskytuje pouze základní lešení pro tvorbu grafického uživatelského rozhraní (GUI), desktopové prostředí (DE) pracuje nad a ve spojení s X, aby poskytlo GUI, které je zcela funkční a dynamické. DE typicky poskytuje okenního správce, ikony, applety, okna, panely nástrojů, složky, tapety, balík aplikací a věci jako drag and drop. Konkrétní funkcionalita a návrh každého DE jediněčně ovlivňují celé prostředí a dojem z něj. Tím pádem je volba DE velmi subjektivní a osobní rozhodnutí. Zvolte si nejlepší prostředí pro vaše potřeby.

  • Pokud chcete něco plnohodnotného a podobného Windows a Mac OSX, je dobrá volba KDE
  • Pokud chcete něco trochu více minimalistického, co by více následovalo princip K.I.S.S. (Udržuj to jednoduché a hloupé), je dobrá volba GNOME
  • Xfce je obecně vnímáno jako podobné GNOME ale lehčí a méně náročné na systémové zdroje, nicméně je stále vzhledově příjemné a poskytuje velmi kompletní prostředí.
  • LXDE je minimalistické DE založené na správci oken Openbox. Poskytuje většinu věcí, které jsou potřeba pro moderní desktop, přičemž stále zachovává relativně nízké využití systémových zdrojů. LXDE je dobrá volba pro ty, kteří chtějí rychle nastavit předkonfigurovaný systém s Openbox.

V případě, že chcete nějaké lehčí, méně náročné GUI pro ruční konfiguraci, můžete si zvolit instalaci pouze okenního správce (WM). Ten ve spojení s X Window ovládá umístění a vzhled aplikačních oken, ale jeho součástí implicitně nejsou věci jako panely, applety, ikony, aplikace atp.

  • Mezi odlehčené plovoucí (okna volně plovou na sobě) WM patří: Openbox, Fluxbox, fvwm2, Windowmaker, Pekwm, a TWM.
  • Pokud potřebujete něco zcela odlišeného, zkuste Awesome, ion, wmii, dwm, nebo xmonad.

Nainstalujte fonty

Ještě před instalací desktopového prostředí/okenního správce byste si mohli přát nainstalovat nějaké vzhledově uspokojující true type fonty. Dobré všestranně použitelné sady fontů jsou Dejavu a bitstream-vera. Také byste mohli chtít sadu fontů Microsoftu, ty jsou obzvlášť populární na webových stránkách.

Instalujte pomocí:

# pacman -S ttf-ms-fonts ttf-dejavu ttf-bitstream-vera

~/.xinitrc (znovu)

Jako jiný uživatel než root otevřete soubor /home/uživatelské-jméno/.xinitrc a určete v něm desktopové prostředí, které chcete používat. Toto vám v budoucnu umožní pro spuštění DE/WM vaší volby používat v shellu příkazy startx/xinit:

$ nano ~/.xinitrc

Odkomentujte nebo přidejte 'exec ..' řádek pro příslušné desktopové prostředí/okenního správce. Některé příklady jsou níže:

Pro desktopové prostředí Xfce4:

 exec startxfce4 

Pro desktopové prostředí KDE:

 exec startkde

Příkaz startkde nebo startxfce4 spustí desktopové prostředí KDE nebo Xfce4. Tento příkaz neskončí svoji činnost, dokud se neodhlásíte z DE. Normálně by tedy shell čekal, než se KDE ukončí, a pak by spustil další příkazy. Předpona "exec" u tohoto příkazu sděluje shellu, že tento příkaz je poslední, takže shell na provedení následujících příkazů nemusí čekat.

Pamatujte si, že ve svém ~/.xinitrc máte mít odkomentovaný pouze jednu řádek s exec.

Pokračujte níže instalací DE/WM dle vaší volby.

GNOME

O GNOME

GNU Network Object Model Environment. Projekt GNOME poskytuje dvě věci: desktopové prostředí GNOME, což je intuitivní a atraktivní desktop pro koncové uživatele, a vývojářskou platformu GNOME, což je rozsáhlý framework pro budování aplikací integrovaných do zbytku desktopu.

Instalace

Základní prostředí GNOME nainstalujte pomocí:

# pacman -S gnome

Můžete nainstalovat i další dodatečné balíky:

# pacman -S gnome-extra

Je bezpečné zvolit všechny balíky z balíku extra.

Užiteční daemoni pro GNOME

Vzpomeňte si, že daemon je program, který běží na pozadí, kde čeká na události a nabízí služby. Daemon hal mimo jiné věci automatizuje připojování disků, optických mechanik a USB jednotek. Daemon fam umožňuje znázornění změn souborů v GUI v reálném čase, čímž umožňuje okamžitý přístup k nedávno nainstalovaným programům nebo změnám v souborovém systému. Jak hal tak fam činí uživateli GNOME život jednodušší. Balíčky hal a fam se instalují při instalaci GNOME, ale aby mohly být užitečné, musí být vyvolány.

Můžete nainstalovat grafického správce přihlášení. Pro GNOME je dobrou volbou daemon gdm.

Jako root:

# pacman -S gdm

Také budete téměř jistě chtít daemony hal a fam.

Spusťte hal a fam:

# /etc/rc.d/hal start
# /etc/rc.d/fam start

Přidejte je do sekce DAEMONS ve vašem souboru /etc/rc.conf, aby byli vyvoláni při startu:

# nano /etc/rc.conf
DAEMONS=(syslog-ng network crond alsa hal fam gdm)

(Pokud upřednostňujete přihlášení do konzole a ruční spouštení X, vynechte gdm.)


Jako běžný uživatel spusťte X:

$ startx

nebo

$ xinit

Pokud soubor ~/.xinitrc není nakonfigurovaný pro GNOME, můžete ho vždy spustit pomocí příkazu xinit s cestou ke GNOME jako parametr:

$ xinit /usr/bin/gnome-session

Pokročilé instrukce pro instalaci a konfiguraci GNOME můžete nalézt v samostatném článku o GNOME.

Gratulujeme! Vítejte v desktopovém prostředí GNOME na svém novém systému Arch Linux! Nyní byste si mohli chtít prohlédnout zbytek informací níže. Také by vás mohl zajímat wiki článek Poinstalační tipy.

Vzhled

Ve výchozím nastavení GNOME nepřichází s mnoha tématy a ikonami. Mohli byste chtít nějaký další atraktivní artwork pro GNOME:

Pěkný GTK engine pro témata (součástí balíčku jsou i některá témata, která ho využívají) je Murrine. Nainstalujete ho pomocí:

# pacman -S gtk-engine-murrine

Jakmile je nainstalovaný, vyberte ho v Systém -> Volby -> Vzhled -> záložka Téma.

Repozitáře Arch Linuxu obsahují i další témata a enginy. Nainstalujte následující a podívejte se na ně sami:

# pacman -S gtk-engines gtk2-themes-collection gtk-aurora-engine gtk-candido-engine gtk-rezlooks-engine

Mnohem více témat, ikon a tapet můžete najít na Gnome Look.

KDE

O KDE

K Desktop Environment. KDE je mocné grafické desktopové prostředí pro pracovní stanice s GNU/Linux a UNIXem. Kombinuje jednoduchost použití, moderní funkce a výjimečný grafický návrh s technologickou převahou operačních systémů založených na UNIXu.

Instalace

Zvolte si jednu z následujících možností a pokračujte níže s Užitečnými daemony pro KDE:

1. Balík kde je kompletní vanilkové KDE 4.1 a spočívá v repozitáři [extra].

Nejdříve nainstalujte:

# pacman -S zlib shared-mime-info

KDE nainstalujte pomocí:

# pacman -S kde

2. KDEmod je komunitou řízený systém specifický pro Arch Linux, jenž je navrhován pro modularitu a nabízí i volbu mezi KDE 3.5.10 a 4.x.x. Po přidání příslušného repozitáře do /etc/pacman.conf lze KDEmod nainstalovat pacmanem. Stránky projektu včetně kompletních instalačních instrukcí se nacházejí na http://kdemod.ath.cx/.

Template:Box Note

Užiteční daemoni pro KDE

KDE bude vyžadovat dameony hal (Hardware Abstraction Layer) a fam (File Alteration Monitor). Daemon kdm (K Display Manager) poskytuje grafické přihlašování, pokud je vyžadováno.

Vzpomeňte si, že daemon je program, který běží na pozadí, kde čeká na události a nabízí služby. Daemon hal mimo jiné věci automatizuje připojování disků, optických mechanik a USB jednotek. Daemon fam umožňuje znázornění změn souborů v GUI v reálném čase, čímž umožňuje okamžitý přístup k nedávno nainstalovaným programům nebo změnám v souborovém systému. Jak hal tak fam činí uživateli KDE život jednodušší. Balíčky hal, fam a kdm se instalují při instalaci KDE, ale aby mohly být užitečné, musí být vyvolány.


Spusťte hal a fam:

# /etc/rc.d/hal start
# /etc/rc.d/fam start

Template:Box Note

Otevřete soubor /etc/rc.conf:

# nano /etc/rc.conf

Do pole DEAMONS přidejte hal a fam, aby byli vyvoláni po spuštění počítače. Pokud upřednostňujete grafické přihlašování, přidejte také kdm:

DAEMONS=(syslog-ng network crond alsa hal fam kdm)

Template:Box Note

  • Tato metoda spustí systém v runlevelu 3 (výchozí víceuživatelský mód v /etc/inittab) a poté spustí KDM jako daemona.
  • Někteří uživatelé upřednostňují spouštění správce displeje (jímž je KDM) pomocí /etc/inittab a spuštěním systému v runlevelu 5 (grafický víceuživatelský mód). Pro více informací viz Přidání správce přihlášení (KDM, GDM nebo XDM).
  • Pokud se chcete přihlašovat do konzole v runlevelu 3 a spouštět X ručně, vynechte kdm nebo ho zakomentujte výkřičníkem (!).

Teď zkuste jako běžný uživatel spustit X Server:

$ startx

nebo

$ xinit

Pokročilé instrukce pro instalaci a konfiguraci KDE můžete nalézt v samostatném článku o KDE.

Gratulujeme! Vítejte v desktopovém prostředí KDE na svém novém systému Arch Linux! Nyní byste si mohli chtít prohlédnout zbytek informací níže. Také by vás mohl zajímat wiki článek Poinstalační tipy.

Xfce

O Xfce

Prostředí pro X bez cholesterolu. Xfce je, stejně jako GNOME nebo KDE, desktopové prostředí, ale má za cíl být při zachování vzhledové líbivosti a jednoduchosti použití rychlé a odlehčené. Obsahuje balík aplikací jako správce oken, správce souborů, panel, aplikace kořenového okna atd. Xfce je napsáno s použitím toolkitu GTK2 (stejně jako GNOME) a obsahuje vlastní vývojářské prostředí podobné jiným velkým DE. Na rozdíl od GNOME nebo KDE, Xfce je odlehčené a navržené spíše kolem CDE než kolem Windows nebo Mac. Má mnohem pomalejší vývojový cyklus, ale je velmi stabilní a rychlé. Xfce je výborné pro starší hardware a bude skvěle pracovat i na novějších strojích.

Instalace

Nainstalujte Xfce:

# pacman -S xfce4 

Můžete si také přát nainstalovat témata a dodatečné aplikace:

# pacman -S xfce4-goodies gtk2-themes-collection

Template:Box Note

Pokud si po přihlášení přejete obdivovat "Tipy a triky", nainstalujte balíček fortune-mod:

# pacman -S fortune-mod

Užiteční daemoni

Vzpomeňte si, že daemon je program, který běží na pozadí, kde čeká na události a nabízí služby. Daemon hal mimo jiné věci automatizuje připojování disků, optických mechanik a USB jednotek. Daemon fam umožňuje znázornění změn souborů v GUI v reálném čase, čímž umožňuje okamžitý přístup k nedávno nainstalovaným programům nebo změnám v souborovém systému. Balíčky hal a fam se instalují při instalaci Xfce, ale aby mohly být užitečné, musí být vyvolány.

Spusťte hal a fam:

# /etc/rc.d/hal start
# /etc/rc.d/fam start

Template:Box Note

Otevřete soubor /etc/rc.conf:

# nano /etc/rc.conf

Do pole DAEMONS přidejte hal a fam, aby byli vyvoláni po spuštení počítače.

Pokročilé instrukce pro instalaci a konfiguraci Xfce můžete nalézt v samostatném článku o Xfce.

Pokud chcete nainstalovat správce přihlášení, vizte Přidání správce přihlášení (KDM, GDM nebo XDM). V opačném případě se můžete přihlásit v konzoli a spustit:

 $ startxfce4

Gratulujeme! Vítejte v desktopovém prostředí Xfce na svém novém systému Arch Linux! Nyní byste si mohli chtít prohlédnout zbytek informací níže. Také by vás mohl zajímat wiki článek Poinstalační tipy.

LXDE

O LXDE

LXDE (Lightweight X11 Desktop Environment) je nový projekt zaměřený na poskytnutí moderního desktopového prostředí, které má za cíl být odlehčené, rychlé, intuitivní a funkční při zachování nízkého využití systémových zdrojů. LXDE je od ostatních desktopových prostředí odlišné, jelikož každá část LXDE je oddělená a nezávislá aplikace a může být lehce nahrazena jinými programy. Tento modulární návrh eliminuje všechny nepotřebné závislosti a poskytuje větší flexibilitu. Detaily a snímky obrazovky jsou dostupné na http://lxde.org/

LXDE poskytuje:

  1. Správce oken OpenBox
  2. Správce souborů PCManFM
  3. Systémový panel LXpanel
  4. Správce sezení LXSession
  5. Přepínač GTK+ témat LXAppearance
  6. Prohlížeč obrázků GPicView
  7. Jednoduchý textový editor Leafpad
  8. XArchiver: Odlehčený a rychlý archivátor souborů založený na GTK+
  9. LXNM (stále ve vývoji): Odlehčený správce sítí pro LXDE podporující bezdrátová spojení

Tyto všestranné nástroje kombinují rychlé nastavení, modularitu a jednoduchost.

Instalujte LXDE pomocí:

# pacman -S lxde

Přidejte:

exec startlxde

do svého ~/.xinitrc a spusťte ho pomocí startx nebo xinit

Další informace jsou dostupné ve wiki článku o LXDE.

*box

Fluxbox

Fluxbox © je další okenní správce pro X. Je založený na kódu Blackbox 0.61.1. Fluxbox vypadá jako Blackbox a pracuje se styly, barvami, umístěním oken a podobnými věcmi naprosto stejně (100% kompatibilita témat a stylů).

Nainstalujte Fluxbox pomocí:

# pacman -S fluxbox fluxconf

Pokud používáte GDM/KDM, nové sezení pro Fluxbox bude přidáno automaticky. Případně otevřete soubor .xinitrc svého uživatele a přidejte do něj následující:

Více informací je dostupných v samostatném článku o Fluxboxu.

Openbox

Openbox je rychlý, odlehčený, rozšiřitelný a standardy splňující okenní správce.

Openbox pracuje s vašimi aplikacemi a činí váš desktop snadněji ovladatelným. Toto je způsobeno tím, že přístup k jeho vývoji byl opačný k tomu, co se zdá být běžné u okenních správců. Openbox byl nejdříve napsán tak, aby splňoval standardy a správně pracoval. Až tehdy, když toho bylo dosaženo, se team přesunul k uživatelskému rozhranní.

Openbox je plně funkční jako samostatné pracovní prostředí, případně může být také použit jako náhrada za výchozího okenního správce v desktopových prostředích GNOME nebo KDE.

Nainstalujte openbox pomocí:

# pacman -S openbox

Též jsou dostupné přídavné konfigurační nástroje, pokud jsou žádoucí:

# pacman -S obconf obmenu

Jakmile je openbox nainstalován, obdržíte zprávu, že máte zkopírovat soubory menu.xml a rc.xml do ~/.config/openbox ve svém domovském adresáři:

# su - vaše-uživatelské-jméno
$ mkdir -p ~/.config/openbox/
$ cp /etc/xdg/openbox/rc.xml ~/.config/openbox/
$ cp /etc/xdg/openbox/menu.xml ~/.config/openbox/

rc.xml je hlavní konfigurační soubor pro OpenBox. Může být upravován ručně (nebo můžete použít OBconf). menu.xml konfiguruje menu pravého tlačítka.

Do OpenBoxu se můžete přihlásit skrze grafické přihlášení pomocí KDM/GDM nebo ze shellu pomocí příkazu startx. V pozdějším případě budete muset otevřít svůj soubor ~/.xinitrc (jako běžný uživatel) a přidat následující:

exec openbox-session

Také ze shellu můžete OpenBox spustit pomocí xinit:

$ xinit /usr/bin/openbox-session
  • Openbox může být také použit jako okenní manažer pro GNOME, KDE a Xfce.

Pro KDM už nezbývá nic na práci; u KDM již je openbox v seznamu sezení.

Mezi užitečné odlehčené programy pro OpenBox patří:

  • PyPanel nebo LXpanel, pokud chcete panel
  • feh pokud chcete změnit pozadí
  • ROX pokud chcete jednoduchého správce souborů (mimo jiné poskytuje i jednoduché ikony)
  • PcmanFM – odlehčený ale všestranný správce souborů (též zahrnuje funkci ikon na ploše)
  • iDesk (dostupný v AUR) pro ikony na ploše

Více informací je dostupných v samostatném článku o Obenboxu.

fvwm2

FVWM je velmi schopný okenní správce s podporou virtuálních ploch pro systém X Window splňující ICCCM. Vývoj je aktivní a podpora je výtečná.

Nainstalujte fvwm2 pomocí:

# pacman -S fvwm 

fvwm bude automaticky vypsán v menu sezení KDM/GDM. Případně přidejte do souboru .xinitrc svého uživatele řádek:

exec fvwm

Prohlížeč, kodeky, video přehrávač a užitečné aplikace

Webový prohlížeč

Věčně populární webový prohlížeč Firefox je dostupný skrze pacmana, nicméně nepoužívá své oficiální označení, a tak se program při otevření objevuje pod svým vývojovým názvem Gran Paradiso.

Instalujte pomocí:

# pacman -S firefox

Dále si určitě nainstalujte 'flashplugin', 'mplayer', 'mplayer-plugin', a balíky 'codecs' pro plnohodnotný zážitek z webu:

# pacman -S flashplugin mplayer mplayer-plugin codecs

Pro nováčky: Pokud máte x86_64 verzi Arch Linuxu, nepoužívejte u pacmanu volbu flashplugin zmíněnou výše nebo obdržíte chybové hlášení. Adobe nyní nabízí 64-bitovou verzi Flash pluginu. Podívejte se prosím na článek o instalaci Flashe na Arch64.

  • Poznámka: Povedlo se mi zprovoznit pluginy pouze symlinkováním všeho z '/usr/lib/mozilla/plugins' do '~/.mozilla/plugins', přesněji tedy spuštením příkazu 'mkdir ~/.mozilla/plugins && ln -s /usr/lib/mozilla/plugins/* ~/.mozilla/plugins'.

(Balíček codecs obsahuje většinu kodeků, včetně těch pro Win32, Quicktime a Realplayer9 obsah.)

VLC

VLC Player je všestranný přehrávač multimedií, který zvládá mnoho různých formátů, ať už z disku nebo ze souboru. Poskytuje také možnost přenášet multimédia přes LAN (lokální síť). Instalujte pomocí:

# pacman -S vlc

Knihovna libdvdcss poskytuje podporu pro dekódování chráněných DVD. Před instalací se ujistěte, že je používání libdvdcss ve vaší zemi legální!

# pacman -S libdvdcss

Užitečné aplikace

Pro více aplikací se podívejte na článek užitečné aplikace.

Další informace

Další informace a podporu můžete nalézt na domovské stránce, wiki, fóru, IRC kanálu nebo mailing listech.