Official Installation Guide (Česky)

From ArchWiki
Revision as of 15:40, 6 June 2011 by Warriant (Talk | contribs)

Jump to: navigation, search


Tango-preferences-desktop-locale.pngThis article or section needs to be translated.Tango-preferences-desktop-locale.png

Notes: please use the first argument of the template to provide more detailed indications. (Discuss in Talk:Official Installation Guide (Česky)#)

This template has only maintenance purposes. For linking to local translations please use interlanguage links, see Help:i18n#Interlanguage links.


Local languages: Català – Dansk – English – Español – Esperanto – Hrvatski – Indonesia – Italiano – Lietuviškai – Magyar – Nederlands – Norsk Bokmål – Polski – Português – Slovenský – Česky – Ελληνικά – Български – Русский – Српски – Українська – עברית – العربية – ไทย – 日本語 – 正體中文 – 简体中文 – 한국어


External languages (all articles in these languages should be moved to the external wiki): Deutsch – Français – Română – Suomi – Svenska – Tiếng Việt – Türkçe – فارسی

Shrnutí help replacing me

Všeobecná instalační dokumentace pro distribuci Arch Linux.

Tento průvodce je platný pouze pro vydání 2010.05 nebo novější.

Originální anglická verze je udržována v aif gitu a je též dostupná ve složce /usr/share/aif/docs directory na instalačních médiích.

Související články
Průvodce začátečníka (Pokud s Arch Linuxem začínáte)

Úvod

Co je Arch Linux?

Arch Linux je nezávisle vyvíjená linuxová distribuce optimalizovaná pro i686 a x86_64, která původně zakládala na myšlenkách z distribuce CRUX.
Vývoj je zaměřen na rovnováhu jednoduchosti, elegantnosti, korektnosti kódu a nejnovějšího softwaru.
Jeho odlehčenost a jednoduchý návrh ho dělá snadno rozšiřitelným a tvarovatelným pro jakýkoliv druh systému, jenž budujete.

Licence

Arch Linux a jeho skripty jsou pod copyrightem

2002-2007 Judd Vinet

2007-2010 Aaron Griffin

a jsou licencovány pod licencí GNU GPL.

Před instalací

Architektury

Arch Linux je optimalizován pro procesory i686 a x86_64 a proto nepoběží na jakékoliv nižší nebo nekompatibilní generaci procesorů x86 (i386, i486 nebo i586). Je vyžadováno alespoň Pentium Pro, Pentium II nebo AMD Athlon (K7). (Technicky vzato jsou procesory bez instrukce cmov, jakými jsou AMD K6 a Via C3, také procesory i686,ale my používáme gcc a gcc zase používá instrukce cmov.) Před instalací Arch Linuxu byste se měli rozhodnout, jakou instalační metodu chcete použít.

Dostupné obrazy

Arch Linux poskytuje pro instalaci obrazy ISO, které mohou být zapsány na CD nebo na pevné či Flash disky.

Instalační obrazy ISO používají zavaděč Isolinux. Každé instalační médium má dvě varianty, které se liší pouze v poskytovaných balíčcích.

  • Obrazy "core" obsahují tzv. "snapshot" hlavních balíčků distribuce.
    Tyto obrazy jsou nejvhodnější pro lidi, kteří mají pomalé nebo obtížně nastavitelné internetové připojení.

  • Obrazy "net" neobsahují vůbec žádné balíčky, balíčky budou staženy ze sítě.
    Tuto variantu instalace upřednostňujeme, protože získáte zcela aktuální systém. Tento postup je vhodný pro lidi s rychlým připojením k Internetu.

U obou těchto obrazů můžete instalátoru nařídit, aby si obstaral balíčky z Internetu nebo jakékoliv jiné sítě. Všechny obrazy mohou též být použity jako plně funkční prostředí pro obnovu systému.
Tyto obrazy fungují stejně jako jakákoliv jiná běžná instalace Arch Linuxu.
Ve skutečnosti jsou úplně totožné, pouze jsou nainstalovány na obraz CD nebo Flash disku namísto na pevný disk.
Obsahují celou "základní" sadu balíčků, jakož i rozličné síťové nástroje a ovladače, a je v nich nainstalován balíček aif.
Pokud budete při jejich používání potřebovat ještě cokoliv dalšího, stačí rozběhnout připojení k Internetu a nainstalovat to pacmanem.
Krátký přehled příkazů pro pacmana je dostupný na konci tohoto dokumentu.

Všechny obrazy jsou dostupné ve variantě pro i686, x86_64 nebo obojí. Poslední zmíněný obraz obsahuje obě dvě architektury a umožní výběr architektury při spuštění.

Instalační nástroj AIF

Arch Linux pro instalaci systému používá AIF (Arch Linux Installation Framework).
Tento nástroj — napsaný v bashi — sestává z několika knihoven pro provádění různých funkcí (instalace balíčků, nastavení disků atd.) a několika takzvaných procedur, které využívají tyto knihovny pro snadnou instalaci nebo související menší úkoly ("částečné procedury"). Běžně jsou přítomné tyto procedury:

  • interactive: Interaktivní instalační procedura, která se vás zeptá na některé věci, provede vás instalací a pomůže vám zkonfigurovat systém pomocí automatických změn nastavení v závislosti na tom, co jste předtím uvedli (např. v nastavení sítě)
    Instalovaný systém bude mít zpočátku nainstalovanou pouze přizpůsobitelnou sadu "základních" balíčků spolu s jakýmikoliv utilitami a ovladači, které potřebujete pro to, abyste mohli být online.
    Jakmile úspěšně nabootujete nainstalovaný systém, spustíte úplný upgrade systému a nainstalujete jakékoliv jiné balíčky chcete. (zastoupeno jako /arch/setup)
  • automatic: Automatizovaná procedura navržená pro nízkou nebo nulovou interaktivitu.
    Pro konfiguraci cílového systému používá profily.
    Vizte /usr/share/aif/examples/ pro ukázkové soubory profilů. Tyto ukázky implementují celkem obecné scénáře, ale můžete si je pozměnit, jak chcete, abyste tak nainstalovali zvláštní balíčky, provedli změny v konfiguraci atd.
  • base: Základní instalace s nízkou interaktivitou a běžnými předdefinovanými hodnotami.
    Tato procedura je používána jako základ pro ostatní procedury a NENÍ zamýšlena pro přímé použití koncovými uživateli.
  • partial-configure-network: odkrývá krok pro konfiguraci sítě z interaktivní procedury, aby vám tak pomohla nastavit síť v živém prostředí.
  • partial-disks: Pro zpracování diskového subsystému nebo provedení rollbacku.
  • partial-keymap: Pro změnu nastavení klávesnice nebo fontu v konzoli (zastoupeno jako km)

Výhoda procedur jako partial-keymap a partial-configure-network nad přímým užitím nástrojů jako loadkeys nebo ifconfig je v tom, že při spuštění interaktivní procedury budete dotázáni, zda chcete svá nastavení uplatnit i na konfigurační soubory cílového systému.

Pokud chcete zajít dále, můžete také:

  • napsat své vlastní procedury znova od začátku nebo přepsat některé části jiných procedur
  • napsat své vlastní knihovny, abyste s jejich pomocí poskytli novou znovupoužitelnou funkcionalitu
  • vytvořit své vlastní konfigurace pro procedury, které to podporují (např. automatic)

Pro více informací si přečtěte readme AIF.

Získání Arch Linuxu

  • Arch Linux si můžete stáhnout z jakéhokoliv zrcadla na této stránce.

  • Můžete si též od Archux, OSDisc nebo LinuxCD zakoupit instalační CD a nechat ho poslat kamkoliv na světě.

Příprava instalačního média

  • Stáhněte si své vybrané médium z torrentu (upřednostňováno) nebo ze svého oblíbeného zrcadla.

  • Stáhněte iso/<vydání>/sha1sums.txt

  • Ověřte integritu .iso obrazu pomocí sha1sum:

    sha1sum --check sha1sums.txt

    archlinux-XXX.iso: OK

  • Vypalte ISO obraz na CD-R nebo CD-RW softwarem vlastního výběru. Pokud chcete použít zařízení USB Mass Storage, jakým je např. Flash disk, nahrajte ho na něj pomocí dd nebo podobného přímo zapisujícího softwaru:

    dd if=archlinux-XXX.iso of=/dev/sdX

Ujistěte se, že používáte /dev/sdX a ne /dev/sdX1.
Tento příkaz nezvratně smaže veškeré soubory na vašem USB disku, takže se předem ujistěte, že na něm nemáte žádné důležité soubory.

Instalace Arch Linuxu

Pomocí instalačního média

Před spuštěním

Ujistěte se, že je váš BIOS nastaven tak, aby umožnil bootování z vaší CD-ROM nebo USB jednotky.
Restartujte svůj počítač s instalačním CD Arch Linuxu v jednotce nebo USB diskem zastrčeným v portu. Jakmile začne instalační médium bootovat, uvidíte logo Arch Linuxu a obrazovku GRUBu čekající na váš výběr.
Obvykle zde můžete jednoduše stisknout enter.
Pokud se GRUB zasekne, jste jedním z těch pár nešťastníků, kterým CD-ROM jednotka s GRUBem nefunguje, a v tom případě byste měli vyzkoušit obraz s IsoLinuxem.

Po spuštění

Na konci bootovacího procesu by se před vámi měla na vrchu obrazovky objevit výzva k přihlášení se základními pokyny.
Přihlašte se jako root. Nyní můžete provést nějaké přípravné kroky (volitelně) a zahájit vlastní instalaci.

  • Pokud potřebujete jiné než americké rozložení kláves nebo jiné písmo v konzoli změňte je příkazem km.
  • Pokud z nějakého důvodu potřebujete přístup k síti už před spuštěním instalátoru (interaktivní procedura vám u síťových instalací umožní zkonfigurovat síť),
    použijte příkaz aif -p partial-configure-network

Pro oba body platí, že při použití interaktivní procedury se tato nastavení zapamatují, případně mohou být uplatněna i na instalovaný systém.

Je také možné se přihlásit po účtem arch. To se může hodit, pokud chcete dělat cokoli pod neprivilegovaným uživatelem.
Většina uživatelů to nepotřebuje.

Všechny informace potřebné k instalaci (to je anglickou kopie této příručky, README pro aif, reference pro často používané běžné procedury aif) můžete najít v adresáři /arch

Použití PXE

Nastavení serveru

Na jiném stroji, kde běží (Arch) Linux (tzv. live medium nebo běžná instalace),
je třeba nainstalovat a konfigurovat démona dhcp a tftpd. Dobrou volbou je instalace Dnsmasq, čímž získáte obojí.
Také budete potřebovat démona nbd (network block device).

Více informací získáte zde na wiki: Community contributed documentation

(tento oddíl by měl být podrobnější)

Klient

Nastavte klientský systém, aby se pokoušel nejprve spustit ze sítě (pxe). Často to bývá výchozím nastavením. Klient získá ze serveru IP adresu a stáhne automaticky potřebné soubory po síti. Pak můžete pokračovat v instalaci jako obvykle.

Instalace systému

Můžete zvolit automatickou nebo interaktivní instalaci.
Viz kapitola [#Instala.C4.8Dn.C3.AD_n.C3.A1stroj_AIF 2.3 Instalační nástroj AIF] nebo soubor readme instalátoru AIF readme.

Interaktivní instalace

Spustíte pomocí /arch/setup nebo aif -p interactive.

Po uvítací obrazovce se ocitnete v hlavní instalační nabídce. Pro pohyb v menu použijte klávesy NAHORU a DOLU. Mezi tlačítky přepínejte klávesou TAB a volbu potvrzujte stiskem ENTER. Ve kterémkoli bodě instalace se můžete přepnout do sedmé virtuální konzole (ALT-F7), kde uvidíte výpis aktuálně běžících příkazů. Pro návrat do první konzole, kde běží instalátor použijte ALT-F1. Můžete použít i kteroukoli z dalších konzolí ALT-F2 až ALT-F6, pokud to budete potřebovat.

Výběr metody instalace

Prvním krokem je výběr instalační metody (Select source). Pokud máte rychlé internetové připojení, měli byste zvolit síťovou - NET (FTP(HTTP) instalaci. Tím získáte nejnovější instalační balíky, zatímco obsah obrazu CD nebo USB nemusí být aktuální. Instalujete-li z "NET" obrazu nemáte samozřejmě na výběr ;-).

CD-ROM nebo JINÝ ZDROJ instalace

Zvolíte-li instalaci Z CD-ROM nebo JINÉHO ZDROJE (CD-ROM ot OTHER SOURCE), budete moci instalovat pouze balíky z těchto zdrojů, a ty mohou být zastaralé, nebo balíky z jiných medií, která lze připojit ručně do souborového systému (např. DVD, USB flash disk a podobně). Výhodou ovšem je, že nebudete potřebovat k instalaci internetové připojení. Tato metoda je tedy doporučena pro lidi s vytáčeným připojením nebo pro toho, kdo nemůže nebo nechce stahovat velké objemy dat.

Síťová instalace - NET (FTP/HTTP)
Nastavení sítě

Nejprve otevřte nastavení sítě (Setup Network), kde budete moci instalovat a nastavit síťová zařízení. Pokud ovšem používáte bezdrátovou síť, budete muset nastavit síť ručně pomocí obvyklých nástrojů a instalátor vám nebude moc platný. Zobrazí se seznam dostupných síťových rozhraní. Není-li dostupné žádné ethernetové zařízení nebo není zobrazeno zařízení, které chcete použít, přepněte se do jiné konzole a zaveďte potřebný modul ručně. Pokud ani pak nemůžete nastavit síťovou kartu, ujistěte se, že je síťová karta fyzicky správně instalována či připojena a je podporována linuxovým jádrem.

Když je nahrán správný modul a v seznamu vypsána požadovaná síťová karta, vyberte síťové zařízení, které chcete nastavit, a instalátor vám nabídne možnost nastavit síť s DHCP. Pokud máte v síti DHCP server, vyberte YES a nechte zbytek na instalátoru. Vyberete-li NO, instalátor vás požádá o ruční konfiguraci sítě. Tak či onak, připojení k síti by mělo být správně nastaveno a můžete funkci ověřit v jiné konzoli pomocí standardních nástrojů, jako např. ping.

Výběr zrcadla

Následuje volba zrcadla (Choose Mirror), umožňuje zvolit server, ze kterého budete během instalace Archlinuxu stahovat balíčky. V zájmu rychlejšího stahování byste měli zvolit zrcadlo, které není geograficky vzdálené. Ke konci instalace se vás pak instalátor dotáže, zda chcete toto zrcadlo použít jako výchozí i pro aktualizace čerstvě nainstalovaného systému.

*Poznámka:* server ftp.archlinux.org je omezen na 50 KB/s.

Výše uvedené položky menu jsou pochopitelně dostupné, jen pokud jste vybrali instalaci NET (FTP/HTTP). Tímto končí přípravné kroky. Vraťte se (RETURN) do hlavního menu.

Nastavení času

Volba Nastavení času (Set Clock) umožňuje nastavení systémového data a času. Především je třeba vědět, jestli váš hardwarový čas je a má být nastaven na UTC nebo jako místní čas. Doporučeno je nastavit jako UTC, ale pokud máte nainstalovaný jiný další OS, který nepodporuje správně nastavení hodin v BIOSu na UTC (typicky MS Windows), budete zde muset zvolit místní čas. Dalším krokem je volba země a časového pásma (Select region and timezone) a nastavení data a času (Set time and date). Pokud jste již připojeni k Internetu, můžete po nastavení času použít NTP server.

Příprava pevného disku

Volba Příprava pevného disku (Prepare Hard Drive(s)). Instalátor nabízí dvě varianty přípravy cílového pevného disku, umožňuje vrátit zpět případné změny.

  • Automatické rozdělení (Auto-prepare). Na jednom pevném disku, který vyberete, automaticky vytvoří oddíly, přičemž se použije celý tento disk. Instalátor vytvoří jednoduchou strukturu diskových oddílů: /boot, swap, / a /home. Budete však moci nastavit jen některé parametry oddílů, jako velikost a typ souborového systému.
  • Pokud potřebujete či chcete mít větší kontrolu nad rozdělením pevného disku, případně máte více pevných disků, můžete rozdělit pevný ručně disk (Manually partition Hard Drives) a pak pro každý oddíl vybrat souborový systém a body připojení (Manually configure block devices). Zde také můžete použít například lvm nebo dm_crypt.
  • Volba vrátit změny (Rollback last filesystem changes) vrací zpět jen ty změny souborového systému, které provedl instalační program při kterémkoli z uvedených postupů. Připojené diskové oddíly budou odpojeny, zruší se případně vytvořené lvm či dm_crypt svazky. Tuto možnost využijete, budete-li potřebovat zrušit nebo opakovat některé kroky. V nutném případě vám instalátor vrácení změn připomene.

Poznámky:

  • AIF umí vytvořit dm_crypt nebo lvm svazky ale nikoli software raid.
  • AIF zatím nedokáže vytvořit svazky složené z více fyzických disků (je-li to třeba použijte vgcreate)
  • AIF umí využít existují souborový systém jen v případě, že dokáže najít bloková zařízení. Pokud chcete použít existující souborový systém nad lvm, dm_crypt nebo softraid budete mu muset konfiguraci oddílů předložit sami.
Automatické rozdělení (Auto-Prepare)

Automatické rozdělení disku automaticky vytvoří na vybraném pevném disku oddíly /boot, swap, kořenový oddíl (/) a /home, vytvoří všem oddílům souborové systémy. Oddíly budou automaticky připojeny na správná místa. Tato volba, přesně řečeno, vytvoří oddíly takto:

  • 32 MB ext2 /boot oddíl se zavaděčem
  • 256 MB swap oddíl pro swap
  • 7.5 GB root kořenový oddíl
  • /home domovský oddíl ze zbývajícího prostoru na pevném disku

Velikosti oddílů můžete změnit podle vašich požadavků, ale oddíl /home vždy využije veškerý zbývající prostor na pevném disku. Můžete zvolit souborový systém, který se použije pro oddíl /boot a případně jiný souborový systém, který se použije jak pro kořenový oddíl (/) tak pro domovský oddíl /home.

AUTOMATICKÉ ROZDĚLENÍ SMAŽE VŠECHNA DATA NA VYBRANÉM PEVNÉM DISKU!

Ruční rozdělení pevného disku (Manually Partition Hard Drives)

Po výběru disku, který budete rozdělovat, se spustí nástroj cfdisk, kde lze jakkoli vytvářet a měnit diskové oddíly. Vytvořenou konfiguraci oddílů zapíšete na disk stiskem [Write], cfdisk ukončíte stiskem [Quit]. Pro pokračování instalace potřebujete vytvořit alespoň kořenový oddíl (/).

Ruční nastavení blokových zařízení, připojení a souborových systémů (Manually configure block devices...)

Tato volba nejprve zobrazí všechny rozpoznané diskové oddíly, které můžeme použít pro vytvoření souborového systému. Je třeba mít na paměti následující:

  • Vždy se pohybujeme na určité úrovni abstrakce reprezentace, všechno bude zapsáno, až akci potvrdíte.
  • Ne všechna bloková zařízení podporují všechny souborové systémy (např. nemůžete vytvořit LVM svazek nad ničím jiným než nad LVM fyzickým oddílem). Instalátor automaticky zobrazuje jen použitelné souborové systémy, v případě jediné použitelné možnosti ji sám vybere.
  • Vytvoření některých souborových systémů způsobí i vytvoření blokových zařízení. To je případ dm_crypt a lvm svazků. Objeví se v modelu odpovídajícímu blokovým zařízením a můžete nad nimi vytvořit požadovaný souborový systém.
  • Je-li třeba předat nástroji mkfs nějaké parametry, zapište je přesně jako byste volali přímo mkfs. Například, pro vypnutí žurnálu u souborového systému ext:
    • nikoli: ^has_journal
    • ale raději: -O ^has_journal

Když je nastavení souborových systémů hotovo, zvolte Done. Proběhne kontrola na kritické chyby (jako například neexistence kořenového oddílu) a mohou být zobrazena varování, která lze i ignorovat (jako neexistující swap). Případně se můžete vrátit zpět a opravit, co je třeba, nebo pokračovat s tím, že vše je tak, jak jste chtěli.

Například když chcete nastavit LVM svazek nad dm_crypt:

  • ujistěte se, že máte dva oddíly: malý oddíl pro nešifrovaný oddíl /boot (cca 100MB) a druhý oddíl pro celý šifrovaný systém. Použijte volbu Ruční rozdělení disků ('Manually partition hard drives')
  • na prvním oddílu /dev/sdX1 vytvořte souborový systém ext2 a připojte jako /boot
  • na druhém oddílu /dev/sdX2 vytvořte dm_crypt oddíl s popisem ('label') sdX2crypt (nebo jiným, jaký chcete)
  • získáte tak zařízení /dev/mapper/sdX2crypt, na kterém vytvořte fyzický LVM oddíl
  • tím vytvoříte /dev/mapper/sdX2crypt+. To je tedy reprezentace vytvořeného fyzického oddílu. Na něm vytvoříme skupinu svazeků (volume group) pojmenovanou např. cryptpool.
  • získáme tak /dev/mapper/cryptpool, kde lze již vytvořit několik logických oddílů. Vytvořte např. 2:
    • první o velikosti 5GB: pojmenujte ho cryptroot
    • druhý o velikosti 10GB: pojmenujte ho crypthome
  • a máe dva nové oddíly:
    • /dev/mapper/cryptpool-cryptroot: na tomto blokovém zařízení vytvořte souborový systém pro kořenový oddíl a připojte jako /.
    • /dev/mapper/cryptpool-crypthome je blokové zařízení, kde vytvořte souborový sytém pro /home.
  • Chcete-li swap, umístěte ho na další logický oddíl, který vytvoříte.
  • To je vše! Zvolte 'done' a zpracuje se celý definovaný model a na disku se provedou všechny potřebné operace. Výhodou je, že lze začít s malými malými diskovými oddíly. Bude-li později třeba více prostoru, lze snadno zvětšit logické oddíly i nad nimi definované souborové systémy.
Volba vrátit změny (Rollback last filesystem changes)

Fuknce rollback zajistí všechny potřebné kroky k vrácení změn, které provedete pomocí ručního nastavení (Manually configure block devices, filesystems and mountpoints) i automatického rozdělení (Auto-Prepare) tak, že je možné začít zcela znovu.

Provede:

  • odpojení připojených souborových systémů
  • zruší/odebere lvm a dm_crypt svazky.

Co neudělá:

  • nezruší 'nízkoúrovňové' rozdělení pevného disku na oddíly ('partitions')
  • neodebere 'jednoduché' souborové systémy jako jsou ext3, xfs, swap atd.

Důvod tohoto omezení je jednoduchý: ruší se jen věci, které mohou zamezit následné přípravě pevného disku.

Výběr balíčků (Select Packages)

Zde můžete vybrat balíčky, které si přejete nainstalovat z media CD či USB nebo, při síťové (NET) instalaci, ze zvoleného zrcadla. Máte možnost vybrat celé skupiny balíčků, které budete na obecné rovině potřebovat a pak upřesnit instalaci výběrem jednotlivých balíčků. Výběr se provádí stiskem mezerníku (space). Je doporučeno instalovat v této fázi pouze všechny balíčky ze skupiny 'base' a nic dalšího. Výjimkou z tohoto pravidla jsou jen balíčky potřebné pro zprovoznění připojení k internetu.

Pokud jste vybrali potřebné balíčky, opusťte seznam balíčků a skupin a pokračujte dalším krokem.

Instalace balíčků (Install Packages)

Funkce nainstaluje balíčky ze skupiny base a další balíčky, které jste zvolili, a vyřeší závislosti mezi balíčky.

Nastavení systému (Configure System)

Fuknce Configure System provede automaticky několik kroků:

  • automaticky upraví některé konfigurační soubory (např. menu.lst zavaděče grub, tzv. HOOKS pro mkinitcpio.conf, nastavení keymap v rc.conf, nastaví zrcadla pro pacman atd...);
  • další změny konfigurace nabídne ke schválení (např. nastavení sítě);
  • umožní vám ručně změnit hlavní konfigurační soubory instalovaného systému, budete dotázáni na volbu editoru, přičemž můžete zvolit mezi nano, joe a vi;
  • umožní vám změnit heslo uživatele root instalovaného systému.

Konfigurační soubory

Toto jsou hlavní konfigurační soubory Archlinuxu. Pokud budete potřebovat nastavit specifickou službu, přečtěte si příslušné manuálové stránky nebo jakoukoli dokumentaci na internetu. Většinou najdete pomoc na Arch Linux wiki nebo diskusním fóru.

  • /etc/rc.conf
  • /etc/fstab
  • /etc/mkinitcpio.conf
  • /etc/modprobe.d/modprobe.conf
  • /etc/resolv.conf
  • /etc/hosts
  • /etc/hosts.deny
  • /etc/hosts.allow
  • /etc/locale.gen
  • /etc/pacman.d/mirrorlist
  • /etc/pacman.conf

/etc/rc.conf

Toto je hlavní konfigurační soubor Arch linuxu. Zde se nastaví klávesnice, časová zóna, název systému (hostname), síť, potřebné démony a moduly jádra, které je třeba zavést při spuštění, profily a další.

LOCALE: Nastavuje jazyk systému; nastavení bude použito všemi aplikacemi podporujícími i18n-. Viz. příkaz locale.gen níže pro další možnosti. Výchozí nastavení je vhodné pro uživatele pracující v americké angličtině. (Pozn.: pro české prostředí je vhodné.: LOCALE="cs_CZ.utf8".)

HARDWARECLOCK: Má být UTC, pokud je v BIOSu nastaven čas na UTC nebo localtime pokud je v BIOSu nastaven místní čas. Máte-li nainstalován další OS, který nepodporuje nastavení UTC v BIOSu, jako je MS Windows, nastavte zde localtime, jinak je doporučeno nastavit na UTC, čímž se mimo jiné vyhnete problémům se změnami letního a zimního času.

USEDIRECTISA: If set to "yes" it tells hwclock to use explicit I/O instructions to access the hardware clock. Otherwise, hwclock will try to use the /dev/rtc device it assumes to be driven by the rtc device driver. This setting's default "no" is fine for people not using an ISA machine.

TIMEZONE: Určuje vaše časové pásmo. Použitelné zóny jsou uložen v relativní cestě vůči adresáři /usr/share/zoneinfo. Například: časové pásmo Německa má být Europe/Berlin, takže odpovídající soubor zóny je /usr/share/zoneinfo/Europe/Berlin. Pokud nyní neznáte přesný název vaší časové zóny, nechte to na později. (Pozn.:pro čechy je to TIMEZONE="Europe/Prague").

KEYMAP: Nastavuje mapu kláves, která se zavede pomocí loadkeys při spuštění systému. Použitelné mapy kláves najdete v /usr/share/kbd/keymaps. Uvědomte si, že toto nastavení je platné pouze pro konzole a nikoli pro grafické rozhraní nebo X windows. Výchozí nastavení je opět pro američany! (Pro Čechy např.: KEYMAP="cz-qwertz".)

CONSOLEFONT: Nastavuje písmo konzole, které zavádí setfont při spuštění systému. Použitelná písma najdete v /usr/share/kbd/consolefonts. (Pozn.: pro počeštěnou konzoli můžete použít např.: CONSOLEFONT="lat2a-16".)

CONSOLEMAP: Nastavuje pro konzoli mapování znaků. Zavádí setfont při spuštění. Použitelná mapování najdete zde: /usr/share/kbd/consoletrans. Pokud používáte v LOCALE UTF-8 kódování a všechny konzolové aplikace produkují 8bitový výstup, můžete nastavit vhodnou národní znakovou mapu (například 8859-1 pro Latin1). Pokud používáte pouze aplikace běžící pod X windows, nebojte sem nastavení ovlivní jen programy běžící v konzoli. (Pozn.: pro češtinu nastavte CONSOLEMAP="8859-2".)

USECOLOR: Zapne nebo vypne obarvený výstup pro zprávy během spouštění systému.

MOD_AUTOLOAD: Je-li nastaveno na "yes", udev může při spuštění systému automaticky zavádět potřebné moduly. Co je to "no", všichni víme :-).

MODULES: V tomto textovém poli můžete specifikovat jména jaderných modulů, které chcete zavést při spuštění, aniž byste je museli svázat s konkrétním zařízením v modprobe.conf. Jednoduše zde zapište jméno modulu, případně doplňte potřebná nastavení do modprobe.conf. Prefix vykřičníku před jménem modulu ('!') modul zakáže, takže nebude zaveden.

USELVM: Nastavení na "yes" spustí během sysinit vgchange, takže se aktivují všechny LVM groups

HOSTNAME: Zde nastavte jméno systému (hostname), bez jeho doménové "přípony". Volba je zcela na vás, pokud se budete držet písmen, číslic a několika málo speciálních znaků jako je pomlčka.

INTERFACES: Zde nastavte vaše síťová rozhraní. Výchozí nastavení a přidružené komentáře jsou dostatečně informativní. Pokud používáte DHCP, nastavení 'eth0="dhcp"' by mělo stačit. Pokud nepoužíváte DHCP, mějte jen na mysli, že název proměnné odpovídá názvu rozhraní, jak je vrací příkaz ifconfig -a (např. eth0), a uložená hodnota přesně odpovídá textu, který by následoval příkaz ifconfig, kdybychom rozhraní konfigurovali ručně v shellu (např. tedy: eth0="eth0 192.168.0.2 netmask 255.255.255.0 broadcast 192.168.0.255").

ROUTES: Zde můžete nastavit "statické routy" a definovat jejich názvy. Vizte příklad pro výchozí bránu uvedený v rc.conf. Obecně, text v uvozovkách odpovídá tomu, co zapíšete ručně za příkaz route, takže doporučujeme přečíst manuálové stránky tohoto příkazu nebo to jednoduše nechat, jak to je.

[/index.php/Network_Profiles NET_PROFILES]: Povoluje více síťových profilů při spuštění systému. Enables certain network profiles at bootup. Síťové profily jsou pohodlnou metodou správy více síťových konfigurací a v tomto smyslu nahrazují standardní konfiguraci pomocí INTERFACES/ROUTES. Pro systémy s jedinou síťovou konfigurací je ovšem doporučena standardní metoda. Pokud bude váš počítač migrovat mezi různými sítěmi (typicky notebook), pak bude třeba nastavit v adresáři /etc/network-profiles síťové profily. Pro vytvoření síťového profilu zde najdete vhodnou šablonu. V současné době vyžadují síťové profily balíček netcfg.

DAEMONS: Toto textové pole jednoduše obsahuje seznam názvů skriptů uložených v adresáři /etc/rc.d/, které je třeba spustit během spouštění systému. Název skriptu s prefixem vykřičníku (!) je zakázán a nebude spuštěn. Pokud má skript prefix "zavináče" (@), bude spuštěn na pozadí, tj. spouštěcí sekvence nebude čekat na jeho dokončení. Pokud jde o běh systému, tak zde obvykle není třeba nic měnit, ale jakmile budete chtít automaticky spouštět další služby, jako je třeba sshd, konfiguraci démonů v rc.conf se nevyhnete.

/etc/fstab

Zde se nastavují parametry souborových systémů a body připojení. Potřebnou konfiguraci by zde měl vytvořit instalační program. Ujistěte se, že je správná a přesná.

/etc/mkinitcpio.conf

Tento konfigurační soubor umožňuje doladění tzv. initial ramdisku. Ramdisk je uložen jako obraz (image) souborového systému zabalený pomocí gzip a jádro jej načítá na začátku spuštění systému. Účelem ramdisku je uvést systém do stavu, aby mohl načíst kořenový souborový systém. To znamená, že musí obsahovat některé moduly, potřebné k tomu aby jádro 'vidělo' IDE, SCSI nebo SATA disky (nebo i USB/firewire disky, pokud z nich spouštíte systém). Jakmile jsou pomocí ramdisku zavedeny potřebné moduly, ať už pomocí udev nebo ručně, pokračuje start systému z kořenového souborového systému. 'Initial ramdisk' by tedy měl obsahovat jen moduly potřebné pro přístup ke kořenovému souborovému systému. Ostatní moduly budou zavedeny později pomocí udev.

Výchozí konfigurací mkinitcpio.conf je automatická detekce modulů potřebných pro IDE, SCSI a SATA řadiče pomocí tzv. "HOOKS" (háčků? :-), budeme používat "hook" - pozn. překl.) Pokud je třeba zavést i další moduly, jako jsou např. crypt, lvm, keymap nebo usbinput, instalační program sám konfiguraci mkinitcpio.conf. To znamená, že výchozí konfigurace by měla fungovat téměř každému. Nepotřebné "hooks" některých subsystémů (tj. např. některý z IDE, SCSI, RAID, USB, atd..) je možné odebrat. Můžete jít v konfiguraci ještě dále a v poli MODULES= specifikovat přímo konkrétní jaderné moduly a pak odstranit odpovídající subsystém z HOOKS=, ale vždy musíte vědět, co děláte.

Je-li kořenový systém na RAID poli, musí být někde ke konci pole HOOKS= uvedeno i raid. Pro další informaci čtěte stránku o RAID zde na wiki a stránku o mkinitcpio. Máte-li neamerickou klávesnici měli byste do pole HOOKS= doplnit i keymap respektive usbinput, používáte-li klávesici připojenou k USB.

/etc/modprobe.d/modprobe.conf

Tento konfigurační soubor určuje, které jaderné moduly budou zavedeny pro která zařízení systému, umožňuje nastavit jejich parametry. Například, jádro má zavést modul pro síťovou kartu Realtek 8139 na rozhraní eth0:

<code> alias eth0 8139too
</code>

Většinou není potřeba tento konfigurační soubor měnit, stačí uvést moduly v rc.conf nebo se spolehnout na udev. Obvykle se tady zakazuje ipv6, nastavuje se tu pořadí zvukových karet, když jich je více, a podobně.

/etc/resolv.conf

Zde se ručně nastavují preferované jmenné servery (DNS servery). Jednoduše by zde mělo být něco jako toto:

<code> search domain.tld

 nameserver 192.168.0.1

 nameserver 192.168.0.2
</code>

Kde domain.tld a je výchozí doména ip adresy jsou adresy jmenných serverů. Tzv. výchozí doména se automaticky doplňuje k neúplným (nekvalifikovaným) hostname. Tzn. příkaz ping kukacka se provede jako ping kukacka.domain.tld Tato nastavení obvykle nejsou příliš důležitá a často se nechávají, jak jsou. Kromě toho pokud používáte DHCP tak se stejně zde uvedená nastavení automaticky nahradí správnými hodnotami při spuštění sítě (z DHCP serveru) a v tom případě můžete tuto konfiguraci ignorovat.

/etc/hosts

This is where you stick hostname/ip associations of computers on your network. If a hostname isn't known to your DNS, you can add it here to allow proper resolving, or override DNS replies. You usually don't need to change anything here, but you might want to add the hostname and hostname + domain of the local machine to this file, resolving to the IP of your network interface. Some services, postfix for example, will bomb otherwise. If you don't know what you're doing, leave this file alone until you read man hosts.

/etc/hosts.deny

This file denies network services access. By default all network services are denied.

<code> ALL: ALL: DENY
</code>

/etc/hosts.allow

This file allows network services access. Enter the services you want to allow here. eg. to allow all machines to connect via ssh:

<code> sshd: ALL: ALLOW
</code>

/etc/locale.gen

This file contains a list of all supported locales and charsets available to you. When choosing a LOCALE in your /etc/rc.conf or when starting a program, it is required to uncomment the respective locale in this file, to make a "compiled" version available to the system, and run the locale-gen command as root to generate all uncommented locales and put them in their place afterwards. You should uncomment all locales you intend to use.

During the installation process, you do not need to run locale-gen manually, this will be taken care of automatically after saving your changes to this file. By default, all locales are enabled that would make sense by rc.conf's LOCALE= setting. To make your system work smoothly, you should edit this file and uncomment at least the one locale you're using in your rc.conf.

/etc/pacman.d/mirrorlist

This file contains a list of mirrors from which pacman will download packages for the official Arch Linux repositories. The mirrors are tried in the order in which they are listed. The $repo macro is automatically expanded by pacman depending on the repository (core, extra, community or testing).

If you are performing an FTP installation, the mirror you used to download the packages from will be added on top of the mirror list, in order to be used as the default mirror in your new Arch Linux system.

/etc/pacman.conf

Here you can customize pacman settings such as which repositories to use.

Set Root Password

At this step, you must set the root password for your system. Choose this password carefully, preferably as a mixture of alphanumeric and special characters, since this password allows you to modify critical parts of your system.

When you are done editing the configuration files choose Return to return to the main menu. The setup will regenerate the initial ramdisk to enable the changes you made in mkinitcpio.conf.

Instalace zavaděče (Install Bootloader)

Fuknce Install Bootloader nainstaluje na váš pevný disk zavaděč systému. Můžete zvolit GRUB nebo žádný (NONE) v případě, že již máte instalován a chcete použít jiný zavaděč. Pokud zvolíte GRUB, instalační program vás požádá ověření a potvrzení jeho konfigurace.

/boot/grub/menu.lst

You should check and modify this file to accommodate your boot setup if you want to use GRUB, otherwise you will have to modify your existing bootloader's configuration file. The installer will have pre-populated this file using UUID entries which you may have to change in the same cases you'd need to change them in your fstab.

After checking your bootloader configuration for correctness, you'll be prompted for a partition to install the loader to. Unless you're using yet another boot loader, you should install GRUB to the MBR of the installation disk, which is usually represented by the appropriate device name without a number suffix.

Exit Install

Exit the Installer, remove the media you used for the installation, type reboot at the command line and cross your fingers!

Automatic Installation Procedure

With the automatic installation procedure, you can do scripted/automatic installations. See [#Aif_the_installation_tool 2.3 AIF, the installation tool] In /usr/share/aif/examples you will find example profiles which will need no or minimal editing in order to install a system:

  • generic-install-on-sda this file demonstrates some things you can do (adding custom packages, setting timezone, update config files etc) it sets up a simple installation (with a structure similar to what you get with Auto-prepare) on /dev/sda
  • fancy-install-on-sda very similar to generic-install-on-sda, but sets up a "filesystems on lvm on dm_crypt" system on /dev/sda

Note that these files are plain bash files, so if you want to define for example SYNC_URL it must be singlequoted to prevent bash expanding $repo

Invoke as aif -p automatic -c /path/to/configfile Obviously, don't forget to change the hard disk names unless you want to use /dev/sda.

Syntaxe konfiguračního souboru

Config files will be sourced by the bash shell, so they need to be valid bash code.

PARTITIONS: Allows you to define partitions for your hard disk, separated by spaces.

  • first comes the device file for the hard disk
  • then for each partition you want: size in MiB (or '*' for all remaining space),filesystem type and optionally a '+' to toggle the bootable flag. separated by colons (':')

BLOCKDATA: In this multi-line variable you can describe for each partition you'll have how it should be used. Study the examples to see how it works.

Customizing Installations

You can also customize your installation experience by writing new procedures (possibly inheriting from current procedures) or config files for procedures that support it (eg automatic). You have all the aif libraries at your disposal and you can create new libraries. (see /usr/lib/aif) This is a moving target, so consult the AIF readme for more information.

Váš nový systém

Pokud se všechno povedlo, můžete restartovat svůj počítač (ujistěte se, že nenabootujete znova z USB disku nebo CD mechaniky) a spustí se váš nový systém.

You'll notice that in the early userspace (the part that comes after the bootloader) the hooks (as defined in mkinitcpio.conf) needed to get your root filesystem are run.
If you have lvm, it will run the lvm hook. If you use encryption, it will run the keymap and encrypt hooks so you can enter your password to decrypt the volume.

Jakmile systém nabootuje, přihlašte se jako root. Ve výchozím nastavení je jeho heslo prázdné, ale v interaktivní instalační proceduře je možné ho změnit.

Více informací

Správa balíčků

Pacman je správce balíčků, který eviduje veškerý software nainstalovaný na vašem systému. Má podporu pro jednoduché závislosti a pro všechny balíčky používá standardní formát archivu xz (v minulosti se používal gzip). Některé běžné úkony, které můžete potřebovat v průběhu instalace, jsou i s jejich příslušnými příkazy vysvětleny níže. Pro širší vysvětlení voleb pacmana si přečtěte jeho manuálovou stránku nebo se podívejte na článek o pacmanovi na wiki Arch Linuxu.

Typické úkony:

  • Obnovení seznamu balíčků

    # pacman --sync --refresh

    # pacman -Sy

Tímto se obdrží čerstvý seznam balíčků z repozitářů určených v souboru /etc/pacman.conf a rozbalí do místní databáze.

  • Vyhledání balíčku v repozitářích

    # pacman --sync --search <regexp>

    # pacman -Ss <regexp>

Vyhledá v místní databázi všechny balíčky, jejichž název nebo popis se shoduje s regulerním výrazem.

  • Zobrazení informací o balíčku z databáze repozitářů

    # pacman --sync --info foo

    # pacman -Si foo

Zobrazí informace z databáze repozitářů ohledně balíčku foo (velikost, datum sestavení, závislosti, konflikty atp.)

  • Přidání balíčku z repozitářů

    # pacman --sync foo

    # pacman -S foo

Stáhne a nainstaluje balíček foo, kompletně se všemi závislostmi, které vyžaduje. Před použitím jakékoliv "sync" volby se ujistěte, že jste obnovili seznam balíčků.

  • Výpis nainstalovaných balíčků

    # pacman --query

    # pacman -Q

Zobrazí seznam všech balíčků nainstalovaných do systému.

  • Ověření, zda je nainstalován určitý balíček

    # pacman --query foo

    # pacman -Q foo

Pokud je balíček foo nainstalován, tento příkaz zobrazí jeho jméno a verzi, v opačném případě nezobrazí nic.

  • Zobrazení informací o daném balíčku

    # pacman --query --info foo

    # pacman -Qi foo

Zobrazí informace ohledně nainstalovaného balíčku foo (velikost, datum instalace, datum sestavení, závislosti, konflikty atp.)

  • Zobrazení seznamu souborů obsažených v balíčku

    # pacman --query --list foo

    # pacman -Ql foo

Vypíše všechny soubory patřící k balíčku foo.

  • Zjištění, ke kterému balíčku patří daný soubor

    # pacman --query --owns /cesta/k/souboru

    # pacman -Qo /cesta/k/souboru

Tento dotaz zobrazí jméno a verzi balíčku, který obsahuje soubor zadaný v parametru.

DODATEK

Pro některé související informace, které mohou ocenit nováčci, vizte Dodatek oficiálního průvodce instalací Arch Linuxu (anglicky).